Článek
Odborná široká veřejnost se shodne, že evangelijní příběhy jsou založeny na mýtu a synkrezi starších příběhů. Ať už z pohanské mytologie, či například z židovského historika Josefa Flavia, či židovského filozofa Filóna.
Oborný diskurs se snaží sledovat tzv. zdvojování jmen, ke kterému v různých vrstvách raných textů dochází. Například Saul-Pavel, Šimon-Cepha (Kéfa)-Petr, či ke zdvojování příběhů, například koupení si přízně Ananiášem (a Safirou) a koupení si přízně (a Ducha svatého) Šimonem Mágem a zároveň příběh daru Markiona římské církvi apod. Dřívější vysvětlení, že docházelo běžně ke zdvojování jmen dnes neobstojí. Jde spíše o jednotlivé vrstvy. Známá autorita ranému křesťanství přestane být ideologicky snesitelná, díky evoluci teologie, a tak je na její jméno (a jejím jménem) přejmenováno na jiné a nová postava je pak ideologicky snesitelnější.
Rané křesťanství se potýkalo s obrovským sporem mezi pohanskými sektami a židovskými sektami, které se však odkazovaly na mýtického Ježíše, nebo Krista, či na obojí. Tento spor je tlumen harmonizačním textem kanonických Skutků ve druhém století. Nepodává nám však skutečný obraz. Vhodnější vhled do problematik nabízí literatura patristická. Ta se snaží budovat protoortodoxii vymezením se proti jednotlivým „heretickým“ skupinám. Ukazují nám tak roztříštěnost jednotlivých teologických směrů a zároveň ukazují potřebu harmonizovat mýtický evangelijní příběh. Na začátku druhého století se na severu dnešního Turecka, v tzv. Galatii (Galácii) objevuje apoštol Pavel jako literární postava. Markion ze Synope, později uznávaný kacíř, sepisuje své evangelium a jako první veřejně distribuuje (ať už si představíme pod tímto pojmem cokoliv – od vydání po zcela úplné napsání) některých tzv. Pavlovských listů. Tvoří tak první ucelený kánon, který nazývá, dle svého dualistického a gnostického přesvědčení – Nový zákon, aby jej odlišil od tehdy populární Septuaginty, řeckého vydání židovských písem pro diasporu, kterou nazývá pak logicky – Starý zákon. Jeho Nový zákon (je skutečným tvůrcem tohoto pojmu) se dělí na Evangelikon (což je evangelijní příběh) a Apostolikon (což jsou dopisy apoštola Pavla některý církvím). Středobodem a výchozím bodem Markionova evangelia je pak list Galaťanům (který se, stejně jako všechny ostatní texty vyjma listu Laodicejským, zachoval do dnešních dob v Novém zákoně.
List Galaťanům podává surový obraz a představu tehdejších pohanských křesťanů (kteří věřili na apokalyptiku, pád Božství, boha Demigura, zlého boha Jahveho apod.) a především smýšlení apoštola Pavla. Ten je, po komparaci mnohých kanonických, nekanonických, patristických textů včetně tzv. pseudoklementin, volně prolínající se se Šimonem Mágem, Šimonem z Kyrény, Šimonem z Kypru a Markionem. Této úzké vazby si všimli historikové již dávno a dodnes to vyvolává akademické otázky. Pro Markionovce byl důležitý tzv. adoptismus. Markion je kritizován například Tertuliánem, či Irenejem. Je mu kladen za vinu, že zfalšoval Lukášovo evangelium, protože neuvedl početí z panny a ani raný příběh Ježíše. Irenej v Adversus Haereses však si ale všímá synoptického problému, který ve své době neumí pojmenovat. Je možné, že kritizuje Markovo evangelium (dnes pokládáno za nejstarší a výchozí pro všechna další synoptická), které je též krátké a začíná zhola vyskytnutí se dospělé postavy Ježíše. Etymologická a textová blízkost pohanským křesťanům tak dává větší váhu tomu, že Irenej může spíše kritizovat Markovo (porovnej s Markionem, což znamená Mareček – Malý Marek – evokuje Pavla – Paulus – Malý) evangelium, protože se mu zdá příliš krátké a nedovede jej buď správně zařadit, nebo skutečně říká, že Markovo evangelium je Markionovo. Markovo evangelium se velmi pěkně vypořádává s apoštolem Pavlem:
MAREK 9:38 – 41:
Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vypuzuje démony, ale s námi nechodí; i bránili jsme mu, protože s námi nechodí.“ Ježíš odpověděl: „Nebraňte mu; neboť nikdo není takový, aby konal mocný čin v mém jménu a mohl snadno o mně zle mluviti. Vždyť kdo není proti nám, je pro nás.
Proti Markionovcům ale stojí tzv. Ebionité. Naprosto odlišná sekta, zřejmě kolem Jakuba Spravedlivého (bratra Ježíše ben Damnea), byla křesťanskou židovskou sektou. Z Ebionitů (což lze přeložit jako Chudí) vzešlo protievangelium (později nazvané Matoušovo). Matoušovo evangelium (ještě bez panenského příběhu, který zřejmě dodali až Nasaréni) je útočné proti Markově. Jednak se snaží opravit geografické chyby, protože autor Markova evangelia nebyl obeznáme s topografií Palestiny a jednak se staví proti Pavlovi, kdy zcela otáčí text v Markově:
Matouš 7:22 - 23 a Matouš 12:30
Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů? A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti….Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.
Ebionité jdou ještě dál. Zřejmě z jejich teologie vzešel spor mezi tím pravý Ježíšem, jelikož každá křesťanská sekta si představovala svého. Velmi dobře je to patrné, ze zcela neoravdivého příběhu o propuštění vězně na Pesach. Lid stojí a má se rozhodnout mezi Ježíšem Barabasem (tedy Bar Ha-basem – synem Otce), nebo Ježíšem, Synem člověka (Bar Ha-Adam). Jinak řečeno, ideologicky volí toho správného, protože druhá křesťanská sekta zřejmě používá toho prvního. Odkaz na Ebionity je zřejmě i v listu Galatským, kdy se frustrovaný Pavel (nebo Šimon) setkává se „sloupy církve.“ Přičemž pojem církve je pozdější vpisek a není uveden v nejstarších dochovaných textech.
Galatským 2:9-10
Když poznali milost, která mi byla dána – Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy. Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé (Ebionity), a právě o to jsem vždy horlivě usiloval.
Tento příběh, ač se tradičně křesťanskými kruhy srovnává se Skutky a situací před tzv. Jeruzalémským koncilem, tak tato pasáž v Galatským lze vyložit i jako připomínající polozapomenutý příběh o Šimonu Mágovi (a taky tak je některými odborníky chápána) :
Skutky 8:21-24:
(a tak k nim vyslali Petra a Jana…a předávali Ducha svatého…Šimon řekl: Dejte i mně tu moc, aby každý, na koho vložím ruce, přijal Ducha svatého - jinak řečeno, udělejte ze mě dalšího apoštola - odkaz na Pavla) Předávat Ducha ti nepřísluší a ztrácíš i to, co jsi dostal, protože chceš jednat s Bohem nečestně. Uznej, že je to tak, a pros Boha, snad ti tvůj špinavý úmysl odpustí. Vidím, že v tobě hlodá závist a ještě nejsi osvobozen od své hříšné minulosti.“ Šimon zahanbeně prosil: „Modlete se za mne, aby mne Pán nepotrestal.“
Židovští křesťané, pozor na mylný dojem u Skutků a pozdějších ortodoxních a jiných výkladů, neuznávali Mojžíšovský zákon (což vrhá jiné světlo na celé židovské křesťanství). Uznávali proroky, stejně jako Adama, Abraháma, Josefa aj. Ale neuznávali Mojžíše a Árona. Blížili se tak spíše farizejům a jejich definici tzv. Ústní Tóry, z čehož nakonec i ortodoxní křesťanství částečně vychází. V I. století neexistuje nic, co bychom nazvali hlavní proud ortodoxního judaismu. Naopak zde byla velká diverzifikace jednotlivých a mnohdy protichůdných směrů. Nejenom Saduceové a Farizejové, ale též Eséni, Nasorezji, Nasaréni, Zelóti, Sikáriové a mnoho dalších těžko pojmenovatelných. Mezi ně patřili i právě Ebionité. Ti zachovávali židovské svátky, obřízku, ale neuznávali Tóru jako zákon. Dokonce místo tradičního pojmenování Jahve (Jehova, JVHV) pojmenovávali židovského boha Elxai, dokonce snad i možná ve svazku s Ašérou, Královnou nebes. Pokud by tomu tak bylo, tak by se jednalo ještě o přeživší, či znovuobnovený polyteistický, předexilní, judaismus. Křesťanští židé viděli v apoštolu Pavlovi odpadlíka od židovství, zlého rouhače, kacíře. Nepokládali ho za vyvoleného apoštola z původní dvanáctky. A uchoval se u nich příběh:
Panarion 30.16.6–9
Potom tvrdí, že byl (Pavel) Řek a syn řecké matky a řeckého otce, ale že odešel do Jeruzaléma, chvíli tam zůstal, chtěl se oženit s dcerou velekněze, a proto se stal proselyta a byl obřezán. Ale protože se stále nemohl oženit s takovou dívkou, rozhněval se a psal proti obřízce a proti sobotě a zákonu.
Ebionité tak popisují, i nám známou, obyčejnou frustraci, snad i s ohledem na obřízku, což pro Řeka musel být velký zásah do jeho mužství. To podle nich vedlo k rozvoji teologie Pavla, který začal obřízku (a židy) nenávidět. Mimochodem , nemůže to být onen pověstný „osten v těle?,“ na který si apoštol Pavel stěžuje? Ebionité, tedy křesťanští židé, si všímají horlivého vystupování Pavla, respektive jeho změnu v postoji k obřízce. A zmiňují k tomu příběh, že Pavel se stal proselytou. To by spíše naznačovalo původního Pavla (nebo jakéhokoliv jiného Šimona včetně Markiona), protože mýtický příběh o žákovi prince (nási) Gamaliela ben Šimona ze Skutků, protože v Pavlovských listech jsou pouze odkazy na řeckou Septuagintu a není patrné, že by vůbec uměl hebrejsky, aby si přečetl originální texty v Jeruzalémě. Do jaké míry je tento příběh pravdivý nemůžeme vůbec říci. Pokud by byl pravdivý, mohlo by se jednat o Martu Boethovu, bohatou vdovu z kněžského rodu, která si nakonec vzala v roce 63 n.l. Ježíše ben Gamlu, velekněze a předchůdce kněze Matyáše, otce slavného politika, kněze a historika, Josefa (Flavia). A pokud tento příběh není pravdivý, je jen z dalších mýtických křesťanských příběhů.
Zdroje:
Derrick Mustelier, The Person of Jesus and the Myth of Christ, 2020
DOKULIL, Miloš. Kristus Ježíš, anebo Ježíš Kristus? Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2019
Charlesworth, James H. (ed.), Ježíš a svitky od Mrtvého moře, trans. Jaroslav Voda, Praha:Vyšehrad 2000 (anglický originál: Jesus and the Dead Sea Scrolls, New York: Doubleday 1992).
Brown, Raymond, Ježíš v pohledu Nového zákona: Úvod do christologie, trans. Jan a Vladimír Roskovcovi, Praha: Vyšehrad 1998
Gilbert (Athol) Bloomer, Resurrection of Jesus: Myth or History, 2013
Holmén, Tom (ed.), Jesus in Continuum, (Wissenschaftliche Untersuchungen zum Neuen Testament 289), Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck) 2012
