Velikonoční mýtus: Pohádka o vzkříšení, která se nestala

Byť tento příběh je zcela opsaný z jiné legendy, putování Mojžíše a Izraelského lidu přes poušť na Sinaj, kdy tvůrce mýtu o Čechovi zaměnil Čecha za Mojžíše, Říp za Sinaj, tak stále existují lidé, kteří nedošli žel dál než přes české pověsti.

Co když ale půjdeme dál? Povinná četba pro nás starší k maturitě – Josef Flavius. Tento historik, popisující historii vlastního židovského národa psal někdy v druhé polovině prvního století. Je to člověk, který žil zřejmě v nejbouřlivějším zaznamenaném období Izraele. V období, kdy vzniká, dle křesťanství samotné křesťanství, a kde je zbořen Chrám. Jenže kdo Flavia četl? Co na tom, že je to původně židovský diplomat, vůdce, kněz chrámu? Že nám dopodrobna líčí události v Jeruzalémě do pádu chrámu. Vždyť právě pro křesťany by to měla být hned druhá (nebo třetí – záleží na denominaci) po Bibli.

Jenže není. Proč? Protože nám vypráví odlišný příběh. Nezná křesťany, vyjma sporné interpolace, která se v různých verzích jeho díla umisťuje na jiná místa. Navíc je zde jasný pozdější křesťanský vnik. Co na tom, že popisuje jakéhosi Jakuba. On nám především popisuje mnoho různých proroků a mesiášů své doby, které potkává. Ať už Jidáše z Gamaly, Šimona, Jakuba, Egyptského proroka, Theuda, Banuse, Ježíše ben Ananiáše a jiné a jiné. Flavius je, oproti všem smyšleným apoštolům skutečný člověk, který měl žít v době zrodu křesťanství v Jeruzalémě. Nezná však žádného obráceného křesťana a ani apoštola.

Důvod je prostý. Velmi podobné příběhy, avšak s jinými lidmi, které jsou jakoby paralelou s novozákonními evangelii. Ve Flaviovi najdeme podobné, či stejné, příběhy, které by nás mohli donutit přemýšlet nad pravostí evangelia (ať už kanonických, či nekanonických). Známe vyvraždění Cipporie (místo Betléma), známe useknutou hlavu jordánského kazatele Theuda (jako J. Křtitele), kázání na hoře a prohlášení se za bájného Jozue (Jehošua = Ježíš) a nebo zmiňovaný Ježíše ben Ananiáš (syn Ananiáše). A jeho příběh je pokládán některými nekřesťanskými vědci za ten úplně první příběh (a verzi o Ježíšovi). Je nutné podotknout, že křesťanství, které se pravděpodobně vyvinulo mimo Izrael, snad v severní Galácii, kolem města Pontu kolem jádra budoucího Markova evangelia si vypůjčuje Flaviovy pasáže. Zanechme diletantních a pseudohistorických závěrů o různých jazykových verzích evangelia. Všechna evangelia byla napsána řecky v Koiné, řecky mluvícími obyvateli, kteří nemají žádnou návaznost na starověký Izrael.

O kom je řeč – Flavius píše: …byl jeden Ježíš, syn Annů, plebejec a hospodář, který čtyři roky před vypuknutím války (56 n.l. pozn.) a v době, kdy bylo město (Jeruzalém pozn.) ve velkém míru a prosperitě, přišel na slavnost, kdy je naším zvykem, aby každý stavěl příbytky (Sukkot pozn.) Bohu v chrámu, začal náhle hlasitě křičet: „Hlas od západu, hlas od východu hlas proti Jeruzalému a svatému domu, hlas proti ženichům a nevěstám a hlas proti celému tomuto lidu! …Naši vládci (židovský Sanhedrin pozn.), předpokládajíce, jak se tento případ ukázal, že šlo v tomto muži o jakousi božskou zuřivost, ho přivedli k římskému prokurátorovi (Albinus pozn.), kde byl bičován, dokud nebyly obnaženy jeho kosti; přesto za sebe neprosil, ani neronil slzy, ale obrátil svůj hlas k nejžalostnějšímu možnému tónu, při každém úderu bičem jeho odpověď zněla: „Běda, běda Jeruzalémě!“…. protože když obcházel zeď, volal ze všech sil: „Běda, běda městu, a znovu, běda! A stejně jako nakonec dodal: „Běda, běda i mně!“ z jednoho motoru vyšel kámen, udeřil ho a hned zabil; a když pronášel ty samé předpovědi, vzdal se ducha. (Ježíš ben Ananiáš však byl prohlášen za blázna a propuštěn Římany – pozn).

Celý text zde.

Kde máme spojitosti? Už v počátku – víte co se dělá na Sukkot, na podzim, tedy na svátek Stánků? Mává se palmovými ratolestmi. Podle mýtického vyprávění evangelia Ježíš vjíždí na oslovi do Jeruzaléma a lidé ho vítají palmovými ratolestmi. Námi popisovaný Ježíš vjíždí do Jeruzaléma a lidé slaví Sukkot máváním palmovými ratolestmi. Mýtický Ježíš prorokuje. Skutečný také. Mýtický je zajat Sanhedrinem, ale ten nemá exekutivní moc (a nesměl se scházet v noci a o svátcích), jak ve skutečnosti popisuje i Flavius. Oba jsou bičování (ecce homo). Nakonec je ovšem skutečný Ježíš propuštěn. Mýtický Ježíš si nabírá dalšího Ježíše – jak se píše v Talmudu o Ježíši ben Stadovi: A to je přesně to, co udělali Benovi Sṭadovi v Lyddě (město v Izraeli) a pověsili ho den před Velikonocemi. Kdy se tak stalo? Mnohem později, na začátku druhého století. Nebylo by to relevantní, kdyby Stada nebyla pojmenována Marie v Talmudu (Stada znamená cizoložnice), která si vzala římského Pandira. Co na tom, že nesedí detaily jako je Pesach, tedy jarní svátky, že nesedí ukřižování jednoho, je vhodně doplněno druhým. Výchozí příběh jako jádro. Formou tiché pošty může vzniknout spoustu různých variant, tedy…

…jinak řečeno: novozákonní texty nejsou primárně pramenem pro hledání historického Ježíše, ale spíše svědectvím o raně křesťanské mytologii, kterou utvářela imaginace prvních křesťanů a jejich sociální experimenty. Otázky by se měly týkat spíše rozmanitosti křesťanských skupin a důvodů jejich odlišných zobrazení postavy učitele. Číst tyto texty s cílem nalézt historického Ježíše je tedy nesprávné, neboť rané křesťany zajímalo něco jiného. (Papoušek, Dalibor. 2014. Počátky křesťanství. Brno: Masarykova univerzita.)

Máme před Velikonocemi. Svátkem, při kterém se třeba nemuselo v třicátých letech nic důležitějšího stát. Je to hezká tradice, která ovšem mohla vyvolat i běsnění křesťanů při vyvražďování za pogromů.

Hezké jarní svátky!

Zdroje:

České zdroje:

Zahraniční zdroje: