Článek
Dejme si ale ruku na srdce. Volební právo je v našich zemích už nějaký čas od osmnácti let. Je to census, od kdy je člověk dospělý. Samotný věk osmnáct let však neříká nic o tom, že bychom byli skutečně vyspělými, dospělými, či naopak, že bychom neměli onu schopnost už například v patnácti letech. Je to taková magická hranice. Důvod, proč můžeme volit od osmnácti, je ten, že společnost předpokládá jistou vyzrálost. To samé máme s dalšími úkony včetně například řízení automobilu (zde přiznávám, že se přesně ukazuje, že je to jen stanovená hranice, když lze řídit auta dnes už od sedmnácti a v některých zemích už od šestnácti). Ale je tam pořád ta jistá hranice. Stejná je vlastně i na opačném konci. Od šedesáti pěti jsou povinné prohlídky. Jenže se můžeme oprávněně domnívat, že ne všichni jsou stále v kondici řídit ještě třeba v osmdesáti. Ale sami cítíme, když osmdesátiletý děda jede po prostředku silnice, že je to velké riziko.
Ale co s tím volebním právem? Jak stáří ztrácí schopnost rozlišovat a rychle reagovat na dopravní situace, lze to analogicky vztáhnout třeba na volební právo? Může se osmdesátiletý člověk vůbec dobře orientovat (čest výjimkám) v současné společnosti? V tom, co ve skutečnosti potřebují třeba mladí? Když jim ani nerozumí? Zkušenosti starých jsou zcela bezcenné a jak říkával již náš starý pan docent na fakultě před dvaceti lety, zkušenosti jsou nesdělitelné. Osobně se těším, až budu mít tolik let, že budu mít třeba mladšího šéfa v práci. Mladý člověk táhne společnost nahoru, starý dolů, přiznejme si to. Pokud je neprožijeme, je to jen tlachání a nostalgické vzpomínání. Děti narozené zítra půjdou do práce někdy v roce 2050. V době, kdy nebude existovat x povolání kvůli lehké nahraditelnosti. Ti, staří, co dnes volí, řeší témata, která dnes v mladé generaci vůbec nerezonují. Můžeme nadávat, jak chceme, ale řešit témata, která mladí neřeší, je vlastně jim to zavařit. A nakonec ještě drze umřít, protože kolik sedmdesátníků se dožije roku 2050?
