Článek
Tento excentrický myslitel žil přibližně mezi lety 95–165 nl, přičemž jeho život byl podrobně zaznamenán jeho současníkem, řeckým filozofem a satirikem Lukianem ze Samosaty (cca 120–180 nl). Lukianův text o Peregrinovi, který nese název περὶτῆς περεγ τελευτῆς (v latinském překladu De Morte Peregrini – Smrt Peregrina ), představuje cenný pohled na Peregrina jako charismatickou osobnost schopnou výrazně ovlivňovat.
Peregrinus byl, jak z Lukiana vyplývá, člověkem na cestě hledání a střídal různé filozofické směry, až nakonec nalezl dočasné zakotvení mezi křesťany v Palestině, ve městě Pella. Z jeho života vyvstává obraz velmi odlišné křesťanské komunity, než jako bychom na základě pozdějších biblických tradic očekávali. Lukianův popis přibližuje křesťanství kolem let 120–135 nl, kdy byl Peregrinus na útěku po obvinění z cizoložství v Arménii. Jeho útočištěm se stala Palestina, kde se setkal s místními křesťany a využil své schopnosti manipulovat s lidmi pomocí okultních praktik, což uvedl, dle Lukiana, křesťanskou komunitu v omylu a stal se jejím prorokem i kultovním vůdcem.
Zajímavé je, že Peregrinus ve své křesťanské fázi rozvíjel své charisma a vliv, stal se prorokem, biskupem „synagogy“ a dokonce se hodí na tvorbu či výklad některých posvátných knih komunity. Křesťané jej měli za božskou bytost, a i během jeho uvěznění mu poskytovali finanční podporu. Peregrinus těchto prostředků využíval k uplácení stráží a k upevňování své pozice v komunitě, přičemž přísliby věčného života udržoval ve věřících hlubokou oddanost. Po propuštění z vězení pokračoval v cestování a vedle asketického, charismatického života, během nějž ho křesťané nadále podporovali, dokud nebyl nakonec z církve exkomunikován za konzumaci „nečistých“ pokrmů. Po této události odešel do Egypta, kde se stal poustevníkem pod vedením filozofa Agathobula, než nakonec dorazil na Olympijské hry v roce 165 nl, kde spáchal rituální sebeupálení.
Lukianův příběh o Peregrinovi odkrývá rozporuplný obraz rané křesťanské komunity, odlišné od pozdější ortodoxní tradice. Tato komunita měla jasně strukturované kněžstvo a zákonodárnou třídu s typickými zákoníky s pravidly, včetně přísných košér zásad ohledně jídelníčku. Peregrinus, který mezi křesťany vystupoval jako prorok, měl dokonce vlastní duchovní texty. Komunita však Ježíše neuctívala jako božskou bytost v pozdějším křesťanském smyslu, neboť byli ochotni prohlásit božstvím samotného Peregrina. Ostatně zde samotný text díla. Tito křesťané udržovali prorockou tradici, kterou podporuje i text Didaché, původně považovaný za novozákonní spis, jenž byl později ve čtvrtém století ze sbírky vyřazen, stejně jako například Hermův pastýř .
Tento historický obraz poukazuje na vývoj raného aspektu okultismu a hierarchického kněžství, které měly být podle novozákonních evangelií naopak předmětem kritiky. Již v tomto období však dochází k institucionalizaci náboženských tříd a právního rozvoje systému s vlastní literaturou a vykladači. Lukianův text hovoří o „synagoze,“ což sice v řečtině označuje shromáždění podobně jako „ekklésia,“ avšak tento termín není primárně židovské konotace. Křesťanské prameny ne vždy uvádějí Lukianovo dílo o Peregrinu Proteovi, neboť toto svědectví prezentuje podobu raného křesťanství, jež se v řadě aspektů zásadně liší od pozdější ortodoxní tradice a standardizovaného vývoje křesťanské věrouky.
Zdroje:
Publikace:
Jones, Christopher P. Culture and Society in Lucian. Cambridge: Harvard University Press, 1986. 202 s. ISBN 0674179755.
Moss, Candida R. The Myth of Persecution: How Early Christians Invented a Story of Martyrdom. New York: HarperOne, 2013. 308 s. ISBN 978-0062104526.
Hock, Ronald F. The Infancy Gospels of James and Thomas. Santa Rosa: Polebridge Press, 1995. 183 s. ISBN 978-1598151274.
Online:
https://www.patheos.com/blogs/anxiousbench/2019/07/peregrinus-and-the-early-christians/
https://www.tertullian.org/rpearse/lucian/peregrinus.htm
https://en.wikisource.org/wiki/1911_Encyclop%C3%A6dia_Britannica/Peregrinus_Proteus
