Článek
Z minulosti se však často stává pouze legenda, v níž hrdinové a padouši střídají své role podle toho, kdo se na ně dívá a kdy.
Například Julius Caesar – ikona římské historie, symbol vojenské geniality a politického vlivu. Přestože jeho výrok „Et tu, Brute?“ je znám po celém světě, nikdy ho nepronesl. Caesarovy vojenské tažení ale často zahrnovala i genocidu, na což se dnes tolik nepamatuje. Podobně Karel Veliký, známý jako zachránce Evropy, nechal vyvraždit polovinu saského národa, zatímco druhá polovina přijala křesťanství ze strachu. I tak si vysloužil titul „Otec Evropy“. Karel IV., český král a římský císař, který sám sebe považoval za reinkarnaci Karla Velikého, nechal postavit Karlštejn – ne však pro české, ale říšské korunovační klenoty. Několik pogromů, které za jeho vlády proběhly, jsou často opomíjeny ve prospěch jeho národní glorifikace jako „Otec vlasti“.
Podobně vnímáme i sakrální památky. V Olomouci zmizelo do 19. století 23 kostelů, včetně katedrály sv. Petra. Mnohé byly přeměněny na sklady nebo zcela zbořeny, a lidem to příliš nevadilo. Neexistovalo nic jako památková péče, a to ani ve zbožném Rakousku, kde náboženské symboly měly silnou pozici. Změna pohledu na význam těchto staveb přišla až později, kdy se začala zhodnocovat jejich historická a kulturní hodnota.
Naproti tomu postavy jako maršál Radecký prošly protichůdným hodnocením. V 19. století byl slavným vojevůdcem, přestože v Olomouci nechal bourat kostelní věže a přeměňovat svatostánky na sklady. Ve 20. letech 20. století byl označován za zrádce lidu a zapomenut, aby v moderní době opět získal úctu. Tato vzestupy a pády charakterizují i osudy prezidenta Háchy a generála Svobody. Hácha, dlouhou dobu považovaný za zrádce národa, je dnes některými historiky rehabilitován, zatímco dříve oslavovaný Svoboda je dnes vnímán kontroverzně kvůli jeho roli v poválečných událostech.
Zajímavá otázka vyvstává nad tím, kdy se dočkáme renesance socialistických památníků. V době, kdy voláme po obnově rakouských státníků a jejich soch, není vyloučeno, že jednoho dne začneme stejně nostalgicky vzpomínat na sochy z dob socialismu. Dnes opomíjené monumenty a figury mohou za pár desetiletí zažít obrodu, podobně jako postavy z období rakousko-uherské monarchie. Historie ukazuje, že co je dnes odmítané, může být v budoucnu znovu oslavováno.
A jak se postavíme k postavám ještě temnějším? Je možné, že za sto let budeme na Adolfa Hitlera pohlížet jinak než jako na zrůdu? Dějiny už vícekrát ukázaly, že čím delší čas uplyne, tím více se hodnotí něco jiného, než zločiny. I když je dnes nepředstavitelné, že by taková postava mohla být zahrnuta do pozitivnějšího narativu, může se stát, že budoucí generace budou mít jiný pohled. Historie totiž vždy přehodnocuje sama sebe.
Historické události, jako bitva na Bílé hoře, která byla dlouho považována za národní tragédii, jsou dnes analyzovány v širším kontextu třicetileté války, a její význam je relativizován. Cyrilometodějská mise, často vnímaná jako počátek křesťanství na Velké Moravě, byla ve skutečnosti politickým nástrojem, jehož pozadí je zahaleno mýty.
Historie není nikdy zcela objektivní. To, jak na ni nahlížíme, není jen otázkou politického uspořádání, ale také společenského vývoje. To, co je dnes vnímáno jako hrdinské, může být zítra považováno za morálně problematické. Hrdinové a padouši se tak stávají odrazem naší doby – ne jejich vlastní.
