Počátky křesťanství jako seriál MASH

Pro mě mytický příběh o Ježíšovi by nemusel snižovat váhu víry křesťanů. Ostatně existuje jistý předpoklad, že úplně první křesťané ve skutečného, fyzického, Ježíše nevěřili. On nemusel být ani tak podstatný pro vlastní víru, jako třeba tzv. Duch svatý (pozor v hebrejštině רוּחַ הַקּוֹדֶשׁ - Ruach HaKodesh je to ženský rod – takže spíše Svatá Duše), bohové Demurig, Elxoai, zlý Jahve apod. Nejstarší výhonky vznikajícího proto-křesťanství dohledáme v bojích církevních otců proti herezím. Ti tak nebojují proti herezím, ale spíše proti nejranějším fázím diverzifikovaného křesťanství, které se následně už nevyvíjelo.

První evangelijní příběh, nebo alespoň jeho základ, je dnes uznáván jako Marek (či skutečný Markion ze Sinope, jehož jméno znamená malý Marek, popřípadě Mareček). Autor tohoto příběhu psal v nejranější fázi křesťanství. Daleko ještě před tím, než vzniká například zcela mýtický příběh Skutků, kdy si autor vzal Josefa Flavia, vzal příběhy a doplnil jiné osoby, daleko, než můžeme vůbec křesťanství v současné podobě poznat. Markovo evangelium nemá vůbec narození z panny a nezná vůbec příběh Ježíše jako malého chlapce, či dospívajícího. Ostatně příběh o zázračném dvanáctiletém chlapci v synagoze je zase příběh, dokonce autobiografický, historika Josefa Flavia.

První evangelijní příběh tedy v kostce říká, že se objevil muž jménem Ježíš, který obdržel přes křest Jana Křtitele (polomýtický hrdina spojen se svým předobrazem Theudasem v Jeruzalémě a jeho anabázi v Jordánu) Svatou duši, která se projevila jako holubice. To pro pohanské křesťany znamenalo že se stal Kristem – na nějaký čas. Žil, prožíval a skončil na kříži. Pro rané křesťany byla důležitá postava Šimona z Kyrény, který podle Markionovců převzal otěže Svaté Duše, tedy Kristovství.

Marek 15:21:

Porovnej s Pavlovým odkazem na svého příbuzného:

Římanům 16:13:

Může vyvstat samozřejmě otázka, zda je to ten samý Rufus. Všimněme si, že ale prakticky každé jméno Nového zákona má vlastní pozici, která je pevně zakotvena.

Za předpokladu, že se nám v historickém boji jednotlivých křesťanských sekt splývá Šimon, Pavel a Markion, může to být jeden z dalších odkazů evangelijního tvůrce na tohoto nechtěného třináctého apoštola. Pohanští křesťanské si tak představovali přenos Kristovství pomocí Svaté Duše. Markovo evangelium nám může říci, že dalším v pořadí, kdo měl být pokračovatelem Šimon z Kyrény, protože on vláčel ten kříž a na něj přeskočila ta Svatá Duše. Ježíš pak zemřel v lidském těle jako člověk už bez Svaté Duše. Tolik raná, později překonaná, křesťanská teologie. Zdá se být bláznivá, ale nebyla zcela zapomenuta. Pozdější pokračování pohanského křesťanství nalézáme v islámu, kde se příběh kolem Ježíše točí většinou z nekanonických a apokryfních textů a kde je přejímána teologie následování po Ježíši dalšími.

Co vlastně autor Marka chtěl? Dát nám skutečný pravdivý příběh? Nebo nám chtěl předat umělecký zážitek? Znáte seriál MASH (správněji by se mělo psát M*A*S*H)? Příběh na pozadí Korejské války, kde hlavní hrdinové jsou pracovníci vojenské nemocnice. Prožívají dramatické i úsměvné chvíle. Jelikož ale seriál vznikl už před mnoha desetiletími (a k nám se dostává až v 90. letech), mnohým chybím i ta hlubší návaznost a propojenost. Seriál MASH vzniká ve skutečnosti v době konfliktu ve Vietnamu, kdy mladí američtí vojáci nasazují svůj krk na opačném konci světa. Seriál MASH tak neřeší ve skutečnosti ještě starší válku v Koreji, ale kritizuje současnou válku ve Vietnamu. Ve skutečnosti je to žaloba americké garnitury, která vede, pro velkou část populace, nesmyslnou válku. Seriál MASH tak má vlastní silné a důležité poselství.

Člověk nezatížený historií by však viděl seriál MASH minimálně jako inspirace skutečného příběhu války v Koreji. To poselství a paralela s Vietnamem by neviděl (stejně jak to mnozí čeští diváci nevidí). Pro rané pohanské křesťanství nemusela být postava Ježíše tak důležitá. Nemuseli předpokládat jeho existenci. Evangelijní příběh je sice založen na skutečné fyzické postavě, ale v jiném časovém období. Může být jím například Ježíš Damneus, prorok, který prorokoval v Jeruzalémě někdy v roce 63 – 65 n.l. Byl to potulný kazatel, který tvrdil v době poutního svátku Sukkot:

Tehdejší prokurátor Albinus ho dal zatknout, vyslýchat, bičovat (známý příběh). Když ho po mučení znovu Albinus vyzval, aby promluvil, jen žehnal všem svým mučitelům a vykřikoval: „Běda Jeruzaléme.“ Prokurátor Albinus usoudil, že je to blázen, a tak ho propustil (paralela s Ježíšem Barabášem). Flavius dále tvrdí, že nakonec zemřel při obléhání Jeruzaléma Římany.

Neuvažoval autor evangelia, že vytvoří literární umělecké fiktivní dílo? Text, který neříká, to se stalo, ale to je hezký příběh, inspirujte se? Jako se rádi díváme na filmy, pohádky, čteme romány a mnohé z nich nejsou popisem historických událostí, i tak nás oslovují. Platón také mluví o bájné Atlantidě, ale je to pro něj jen modelový didaktický příklad. Pohádka o Červené karkulce taky neříká, že skutečně vlk sežral babičku a ona pak zázrakem obživla, ale působí didakticky, že v lese kdysi mohla mladá holka přijít k úhoně. Nikdo se nemodlí (doufám) ke svaté bábě, Karkulce, Myslivcovi a nezavrhuje satanského vlka. Příběh ze seriálu MASH se nikdy v Koreji v 50. letech nestal, ale každý týden v něm vidělo miliony Američanů mladé kluky a holky, jak válčí ve Vietnamu v 70. letech. Proč by se tedy musel nutně stát evangelijní příběh, když dnes nevěříme na Dia, Athénu, či Prométhea jako historické osobnosti, i když nám ty příběhy mohou říci mnohé. Neporovnáváme s realitou Ezopovy bajky.

Křesťanství, jak ho známe dnes se formovalo a normalizovalo až staletí po mýtických začátcích na katolických starověkých koncilech (325 n.l. Nikája a dále). A ani po prvních nebyl ujasněn biblický kánon. Některá evangelia měla ještě otevřené konce, Nový zákon obsahoval ještě ve 4. století knihy Hermův pastýř, či Didaché. je paradoxní, že reformované, evangelické a evangelikální směry, které se odtrhly od katolíků, a které nemají moc v oblibě a některé směry je dost kritizují, přejímají též normalizovanou teologii z prvních katolických koncilů.

Nemohl pak příběh o Ježíši mít hlubší poselství, které se nám díky normalizaci skrylo a nejsme schopni jej pořádně uchopit? Nemohlo být vznikající proto-křesťanství spíše reakcí na místní politický a náboženský konflikt? Nejednalo se spíše o kritiku něčeho aktuálního? Díky uměleckému dílu pak mohli tehdejší křesťané ve fiktivním díle vidět aktuální stav. Bohužel ale jen ti, co jej prožívali. I kdybychom přijali teorii, že Markovo evangelium bylo napsáno někdy po roce 70 jako jedna z reakcí na zboření chrámu, tak je to skoro čtyřicet let od mýtických událostí. Je to jako bychom psali dnes o roce 1994. Dnes jsou mezi námi dávno dospělí, kteří se narodili daleko po rozdělení Československa v roce 1993. Jejich popis rozdělení bude možná v rozporu s tím, které si můžeme pamatovat my, či naši rodiče. Ireneus, častý komentátor různých křesťanských sekt, se narodil někdy v roce 130 n.l. a psát začal až někdy kolem roku 170 n.l. Tedy sto let od zboření chrámu a skoro 140 let od mýtických událostí. To je jako psát o roce 1884 bez tehdejších možností zdrojů a pouze z vyprávění. Když bychom dali dnes někomu napsat, či natočit (Netflix se už směje) příběh o třeba o založení německého protektorátu v Africe - Togoland, vyjma pár bodů to bude komplet smyšlený příběh. Bude reagovat spíše na utlačování domorodců Evropany, bude psát o lásce mezi německým důstojníkem a africkou princeznou apod. Budeme věřit, že se to tak stalo? Budeme to vidět prizmatem té doby, nebo dnešní? Stejně se ptejme o evangelijních příbězích, které byly interpretovány v jiném století a v jiném geografickém prostoru.

Zdroje:

MAIER, Paul L. (December 1995). Josephus, the essential works: a condensation of Jewish antiquities and The Jewish war. Kregel Academic. ISBN 978-0-8254-3260-6

PAPOUŠEK, Dalibor. Počátky křesťanství. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6920-6.

Gregory A. Boyd and Paul Rhodes Eddy; Jesus Legend, The: A Case for the Historical Reliability of the Synoptic Jesus Tradition