Článek
Díky tisícileté tradici křesťanství, především pak západního, katolického (a z něj vzniklého protestanského, reformního…), bylo studium historického Ježíše velmi dlouho závislé na předpokladu dějinných faktů. V době rozvoje racionalismu dochází i zde k jasnému závěru - elementární faktografické a topografické jevy především evangelijního příběhu jsou skutečné. Tyto předpoklady stály na jasné domněnce, že tak tradiční a staré náboženství, jež se tak jevilo, které bylo velmi agresivně expanzní a úspěšně expanzní, nemůže stát na holém mýtu, zvlášť kvůli tzv. Lukášovu vyprávění, které, byť s faktografickými, topografickými a lingvistickými chybami, se snaží ve druhém století o harmonické dějově zasazené, vyprávění.
Trvalo to téměř 300 let, než současná věda dovede zcela oddělit mýtický evangelijní příběh a postavu Ježíše. To první známe dokonale, i díky po staletí normalizovanému textu evangelií (ať už kanonických, či nekanonických), to druhé vlastně vůbec.
V principu postava Ježíše tak stojí mimo křesťanství. Mýtus, který vznikal v průběhu prvního, druhého a třetího století, měl zcela praktický důvod - snaha o legitimizaci ve většinové, nekřesťanské a pohanské, společnosti. Musíme si to uvědomit též, jak silná je konkurence mezi jednotlivými evangelii a jak ještě silnější je konkurence mezi evangelii a tzv. Pavlovskými dopisy. Evangelium zcela stojí na původních dvanácti apoštolech, ale pro ranou římskou církev je mnohem důležitější, ve skutečnosti málo známá, postava pseudoapoštola Pavla, než všichni apoštolové z dvanáctky. Postava Pavla je též předmětem studia, zvláště v komparaci s jeho textem a nekanonickými a pozdějšími texty. V rané křesťanské tradici je Pavel z Tarsu a Šimon Mág ve stěžejních bodech stejná, což nelze ignorovat, zvláště, když postava Pavla je pro křesťany známá až díky Marcionovi že Synope, později uznanému heretikovi, který jako první zveřejnil díla Pavla kolem roku 135 n.l. - ranní křesťanští myslitelé dokonce Pavla na začátku druhého století neznají. Určitě stojí zde jasná otázka - nakolik sám Marcion mohl ještě text interpolovat.
Paradoxně křesťanství, které se snaží najít východisko z helénistického judaismu tzv. druhého Chrámu, zůstalo a rozšířilo se v pohanském, řeckém, světě, díky vlastnímu mýtu, se zdá, že judaismus zcela a účelně nejenom opustilo, ale lze se domnívat, že z něj vůbec nevyšlo. Postava Ježíše tak pro rané křesťany nemusela být postavou historickou, ale pouze duchovní a ezoterickou, stejně jako ostatní božské a polobožské postavy tehdejšího světa.
Křesťanství bylo ovlivněno farizejskou teologií, perskou mytologií a pohanskými rituály. Apokalyptika hrála v začátcích prioritní roli. Když však odešly první dvě neznámé generace pre-křesťanů, bylo třeba zcela radikálně změnit přístup. Lze se domnívat, že teprve tehdy začíná vznikat snaha o vysvětlení, proč boží království nepřišlo a jak se dále dívat na duchovní postavu Ježíše. Silný antijudaismus nebyl zřejmě v proto-křesťanství tak dominantní, jelikož teologie křesťanství vychází z tradičních farizejských škol a nauk. Pozdější vyhranění proti farizejství může být spíše reakce prvního a druhého století a je založeno na neznalosti skutečného farizejství.
Ze současné zahraničí odborné literatury lze vysondovat tyto velké, před evangelijním tradičním pojetí, skupiny křesťanů:
- Komunitu stojící za vznikem původně samostatné sbírky Ježíšových výroků (pramen Q), pojaté později do Matoušova a Lukášova evangelia;
- ježíšovskou „školu“, která vytvářela protomarkovskou tradici anekdotických příběhů (řec. chreiai), zcelovanou autoritativní Ježíšovou průpovědí;
- ezoterní skupinu „pravých učedníků“ kolem gnostického Tomášova evangelia;
- „shromáždění Izraele“, v jehož prostředí krystalizovala tradice o Ježíšových zázracích, použitá posléze v Markově a Janově evangeliu;
- tradici o jeruzalémských „sloupech“ dochovanou v Pavlově korespondenci.
Mimo tyto komunity existuje ještě paralelní tradice, která pobírá jádra evangelijních příběhů, ale tvoří zcela opačný pól vůči křesťanství, což je mandejství. Ta se zaměřuje na další velmi spornou postavu, Jana Křtitele. Odvíjející příběh se v mnohém shoduje s komunitou 2. V mandejství najdeme typické rituální prvky, jako je křest, symbolika kříže (avšak s jiným významem, než ukřižování mesiáše), symbolika společné večeře, avšak Ježíš je ztotožněn s falešným prorokem. Rituální tradice pak může být starší, že které nakonec vychází mnoho starověkých směrů, včetně křesťanství.
Studium historicity Ježíše je dnes především zájmem křesťanských hnutí, a křesťansky orientovaných odborníků, jenž se snaží na základě velmi úzkého spektra kanonických textů najít historickou postavu Ježíše. Toto studium je však neudržitelné a shodné s velmi naivní metodou, se kterou bychom hledali historii českého národa v mýtu o Praotci Čechovi. Ostatně mýtus o Praotci Čechovi je velmi vhodná paralela co se studia raného křesťanství týká. Příběh o Praotci Čechovi je přepsaný z Bible, kdy se jedná příběh o Mojžíšovi, stejně jako hora Sinaj je zaměněna na horu Říp apod. Příběh o Praotci Čechovi tak čerpá, stejně jako křesťané, ze starší tradice, upravuje ji pro svoje účely a pro důraz pro vážnost průběhu přidává topograficky známá místa a umisťuje ji do dějepisných událostí. Následně pozdější příběhy o Praotci, stejně jako o Ježíšovi, jsou doplňovány a rozvíjeny pro náročnější čtenáře a posluchače. Krystalizovaný tzv. Český národ vzniká ve skutečnosti živelně a shodnou náhod není pohlcen okolními. A až později, kdy existuje touha po vlastní sebeidentifikaci, přichází mýtus o Čechovovi. Stejně tak křesťanství, které se začíná úspěšně šířit a začíná se na začátku druhého století sebeidentifikovat, hledá svůj počátek v mýtech. Jak český národ vznikl bez skutečného Čecha, stejně tak mohlo křesťanství vzniknout bez skutečného Ježíše.
Zdroje:
Papoušek, Dalibor. Počátky křesťanství. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6920-6.
Pokorný, Petr, Ježíš Nazaretský: Historický obraz a jeho interpretace, Praha: Oikúmené 2005.
Pokorný, Petr – Ulrich Heckel, Úvod do Nového zákona: Přehled literatury a teologie, (Teologie), trans. Pavel Moskala a Lucie Kopecká, Praha: Vyšehrad 2013.
Ryšková, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského: Historicko-teologický úvod do Nového zákona, Praha: Karolinum 2008.
Schubert, Kurt, Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, trans. Jindřich Slabý, Praha: Vyšehrad 2003 (německý originál: Jesus im Lichte der Religionsgeschichte des Judentums, Wien: Herold 1973).
Cameron, Ron – Merrill P. Miller (eds.), Redescribing Christian Origins, (Society of Biblical Literature, Symposium Series 28), Atlanta: Society of Biblical Literature 2004.
Holmén, Tom (ed.), Jesus from Judaism to Christianity: Continuum Approaches to the Historical Jesus, (Library of New Testament Studies 352), London – New York: T. & T. Clark
2007.
Holmén, Tom (ed.), Jesus in Continuum, (Wissenschaftliche Untersuchungen zum Neuen Testament 289), Tübingen: J.C. B. Mohr (Paul Siebeck) 2012.
Holmén, Tom – Stanley E. Porter (eds.), Handbook for the Study of the Historical Jesus I–V, Leiden – Boston: E. J. Brill 2011.
Hurtado, Larry W., Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity, Grand Rapids – Cambridge: W. B. Eerdmans 2003.
Charlesworth, James H., The Historical Jesus: An Essential Guide, Nashville: Abingdon Press 2008.
Charlesworth, James H. (ed.), Jesus and Archaeology, Grand Rapids,: W. B. Eerdmans 2006.
