Článek
Existují odborníci, kteří přijímají apoštola Pavla z Tarsu jako konzistentní osobu. Ti pocházejí především z křesťanských kruhů. Existuje židovský akademický pohled, který zdůrazňuje Pavlovo (ne)židovství a jeho (ne)znalost Zákona. Existuje humanistický pohled, který vidí v Pavlovi gnostika 1. století, který synkretizuje židovskou esoteriku, zvěsti o Ježíši s helénismem. A pak je zde skupina, která dnes nečítá nijak velký okruh, ale která například v Německu v 19. století a na začátku 20. století dominovala vědecké obci – a to, že historický Pavel je záhada, stejně jako historický Ježíš. A že literární Pavel a literární Ježíš je fikce a dokonce snaha o nalezení skutečného Pavla v osobě Šimona Mága a popřípadě Marciona ze Synope.
O co jde. Pokud se budete někdy zabývat raným křesťanstvím, musíte si většinou vystačit pouze s texty, které o sobě, či proti, psali sami křesťané. Nekřesťanských zdrojů je velmi málo a jsou to pohledy zvenčí. Musíme si dále uvědomit, že si rozhodně nevystačíme jen s kanonickým Novým zákonem (vynalezeným vlastně heretikem Marcionem kolem roku 130 n.l.). Musíme se ponořit mnohem hlouběji. Do textů, které jsou staré jako texty Nového zákona, ale z nějakých důvodů se nestaly jeho součástí. Ty texty nemusí být jen apokryfní, ale jsou též chronologické, didaktické, liturgické a jiné.
Dále je třeba mít na paměti, že jediné stěžejní dílo, které popisuje, v nadsázce lze říci prakticky každý den, Izrael v 1. století je Josefus Flavius (Starožitnosti a Válka). Žel se sám i někdy setkávám, především u duchovních evangelikálních kruhů, kteří čtou jen sola skriptura Bibli, že při kázání řeknou „Izrael byla země na periferii Římské říše a žádné informace, vyjma NZ, o ni nemáme…“ Vždy se mně chce křičet – ale je tu Flavius! Kněz chrámu a syn velekněze, který od 40. až 70. let plní svoji funkci a každý den chodí uličkami Jeruzaléma do „práce“ a denně by měl potkávat ty tisíce obrácených křesťanů a měl by znát ty slavné soudy apoštolů… žel je nezná. Zná však spousty jiných mesiášů a hnutí (a o tom jsem už také psal). Není náhodou, že díla Flavia musela ležet neznámému autorovi Lukáše a Skutků na stole.
Ferdinand Christian Baur, Hermann Detering, či nově Robert Price, zdůrazňují až ne-náhodné spojení se Šimonem Mágem a Apoštolem Pavlem. Dále samozřejmě poukazují na jednu důležitou věc, která instantnímu křesťanovi uniká – nejstarší křesťanštější otcové, kteří teprve tvořili teologii křesťanství (nazývejme je třeba protoortodoxní) vůbec o Pavlovi buď nemluví, či jen okrajově a zdrženlivě. Ústřední postava Pavel tak stojí první tři století mimo hlavní proud církev. Proč? Může za to zřejmě Markion, heretik podle ortodoxního směru křesťanství, ale zároveň první editor Paulinských listů a první tvůrce tzv. Marionova evangelia, ne náhodou podobnému Markovu (zlí jazykové tvrdí, že Markionovo a Markovo evangelium je totožné – Mark – Markion).
Markion je zastánce teologie dualismu. Toho, kterého se dopouští mnoho křesťanů i dnes – Starý zákon je židovský (a židovský bůh je ten pravedlivý-zlý) a Nový zákon je křesťanský (čti raději pohanský a bůh je ten spravedlivý-láskyplný). Marcion, jako pohan odmítal „hloupou dvanáctku“ apoštolů. Pohrdal jimi. Bral je jako nevzdělané galilejské trhany, kteří ničemu nerozuměli. Naopak vyzdvihoval helénistu Paula, jako skutečného, a jediného apoštola. Tady by to mohlo končit. Rozešli bychom se a řekli bychom – „fajn, 80 let po smrti Pavla si nějaký blázen z něj vytvoří modlu.“
Tak jednoduché to není. Křesťanské frakce 1. a především 2. století jsou neuvěřitelně diverzifikovány. A mnohem více, než dnes, kdy evangelíci nenávidí kult Panny Marie a někteří odmítají eucharistii a křty dětí a nepovažují papeže za následovníka Petra apod. Diverzifikace raného křesťanství je bizarní a zároveň krásná. Dnes se shodujeme, že existovaly dvě silné skupiny, které se dále dělily – židovské (respektive para-židovské) a zcela anti-židovské (pohanské). A tyto frakce se do moru kosti nenáviděly. Každá si přivlastňovala literárního Ježíše, ale každá si vykládala to po svém. A pokud budeme studovat i texty mimo Nový zákon, ale ze stejné doby, zjistíme několik podrobností.
Kupříkladu Pseudo-klementinská literatura/Klementinské homilie/Homilie XVII/Kapitola 19:
Celý příběh se točí mezi Petrem a domnělým Šimonem Mágem, který je v ostrém sporu. Petr vyčítá Šimonovi Mágovi, že uzřel Ježíše, když ho oslepila jeho zář. Že se Šimon Mág pak vyvyšuje a považuje za apoštola, i když nikdy nebyl ve skupině skutečných apoštolů, kteří chodili s Ježíšem. A že jedno toto oslepující vytržení to nespasí. Divné, že? Když víme, že v kanonických -
Skutcích (kap. 9) v Novém zákoně
je příběh o tom, jak se ne Šimon, ale Saul (tedy Pavel) dostal do oslepující záře, viděl Ježíše a tím se stal křesťanem a později apoštolem.
Pokračujeme dále. O něco dál, v kapitole 13 skutků vystupuje znovu stejný příběh. Jistý Barjezus (což musíme rozklíčovat – Bar Jesus – tedy syn Ježíše) se prohlašuje za proroka a je též nazýván Elymas Mágus, je oslepen, když potká Saula (Pavla), protože káže, zřejmě falešné, křesťanství.
Skutky v 8. kapitole,
které jsou celé kompilátem, a první snahou o jakousi harmonii různých nesourodých skupin, píšou též o konkrétním Šimonu Mágovi, který přišel za Petrem a Janem do Jeruzaléma. Stal se křesťanem a chtěl si za peníze koupit vkládání rukou (křesťané vědí, požehnání, a především apoštolskou posloupnost). Petr se naštve a vyčítá Šimonovi, že to nelze koupit. Nakonec je zde výzva k odpuštění a modlení.
Zde bychom řekli, hle, tady je, opět přistižen ten proradný Šimon Mág, heretik, kacíř… kdyby to o sobě nenaprášil sám Pavel, že se tak stalo:
Galatským 2
Zde Pavel píše, jak se znovu vydal do Jeruzaléma, aby konzultoval svoje evangelium s Petrem. Potkává tytéž osoby. A je mu dáno, od Petra doporučení, aby kázal mezi pohany. Není na něj však vkládáno rukou, ale je mu dána pravice (řecký vliv a ne židovské požehnání). Petr dále poučí Pavla, aby s penězi myslel na chudé.
Paralel je spousty. Nutno číst apokryfní Skutky Petra, Pavla, Ondřeje, Ebonity apod. Na závěr lze ještě zmínit onoho Flavia, který píše v:
Židovské starožitnosti, 20:7
Že Šimon Mág byl vlastně takový Rasputin starověku. Byl to soukromý duchovní prokurátora Felixe, který zosnoval vdavky prokurátora a tehdy už vdané Drusilly.
Pro hledání více o paralele Pavel – Šimon Mág – Marcion doporučuji jednoduše do googlu: „paul and simon mag“
Zdroje:
Pseudo-klementinská literatura/Klementinské homilie/Homilie XVII/Kapitola 19
Skutky apoštolů
List Galatským, 2
Židovské starožitnosti, 20:7
Der gefälschte Paulus : das Urchristentum im Zwielicht (in German) (1. Aufl ed.). Patmos. 1995.
Haar, Stephen Charles (2003), Simon Magus: První gnostik? , Walter de Gruyter, ISBN 978-3-11-017689-6.
