Článek
Naopak má silné duchovní prožitky, které však zapadají do celé středověké společnosti. Po bojích o investituru se jasně vydefinovala světská a katolická moc. Pro člověka středověku je důležitá stabilita systému. Větší pocit stabilitu mu poskytuje církevní moc, která se zdá, na první pohled neměnná. Světská moc je naopak sice člověku blíž, ale zato je nestabilní. Války, politické intriky aj. mění panstvo zemí a regionů.
Středověký křesťanský člověk (nezapomínejme též na židovské komunity, které jedou zcela nezávisle vlastní tradici a historii v Evropě) vidí stabilitu především v církevní hierarchii. Hlavou na zemi je papež. Jelikož je středověký člověk nevzdělaný, nezná ani minulost svou, svého státu, tak nezná ani například rozvíjející se východní, tzv. řecké, křesťanství, které dnes nazýváme souhrnně pravoslaví. Papež deleguje arcibiskupy a biskupy. Ti světí kněze – pokud se bavíme ještě o 14. století, můžeme se bavit ještě o nižších jednotkách jako jsou paruchie, plebánie. A nyní přichází to důležité – středověký člověk, který vidí spiritualitu na každém kroku, zároveň ve skutečnosti vlastně nezná Bibli a ani jiný text a je odkázán pouze na víru ve svého kněze, plebána, faráře, co mu řekne, vytváří paralelně s jasnou doktrínou a ideologií katolické církve vlastní, silně spirituální až ezoterickou.
Věří, že udělované svátosti, úkony, přijímání pod jednou, tedy i eucharistie, jsou svaté a zaručují mu po smrti ráj. Tady je nutné si uvědomit, jak těžce středověký člověk pracuje. Jak od rána do večera se lopotí na poli, doma. Smrt je všudy přítomná a je tlačen světskou a církevní mocí k absolutní poslušnosti. Vidina ráje, ve který věří (vlastně doufá) je pro něj vidina budoucího zlepšení vlastní situace. Poslušně tak plní všechny příkazy, podvoluje se plně církevnímu řádu, přijímá, chodí do kostela, kleká před knězem apod. Vše, aby docílil ráje, který je mu slibován. Pokud jde o samotnou eucharistii, tak té připisuje čarovnou, magickou až ezoterickou moc. Pokud znáte příběh Kladiva na čarodějnice, jak nebožka dala eucharistii krávě, aby lépe dojila, tak nic není blíže pravdě.
Pak ale přichází obrovský zlom, který na několik generací změní myšlení středověkého člověka. Papežské schisma, kterých bylo v historii několik, nejvíce zasáhne právě ve 14. a 15. století. Důvody jsou známé – stoletá válka a morové epidemie ukázala slabiny společnosti a schopnosti se s ní vyrovnat. Papež Bonifác VIII. odmítl korunovat francouzského krále Filipa a tak Filip v roce 1309 násilně přenáší papežský stolec do Avignonu. Po roce 1378 dochází k volbě dvou papežů – v Avignonu a v Římě. A tím nastává situace, která změní středověké myšlení. Každý následný papež, jak v Římě, tak v Avignonu je přesvědčen o své legitimitě a jmenuje své arcibiskupy a biskupy. Ti dále své kněze. Protivníka posílá do klatby. A to je problém. Obyčejný středověký člověk se bojí klateb a exkomunikace. Protože bezmezně věří v ráj, ale i v peklo které se ho bojí. Peklo v něj vyvolává panický strach. Ale co dělat, když přijímá savosti od kněze, který byl v hierarchii jmenován falešným biskupem od falešného papeže? A který papež je pravý? Když tedy přijímal od nelegitimního kněze, svátosti neplatí a člověk tak automaticky propadá peklu (tedy si to aspoň myslí). Státy, které se přidávaly na jednu, či druhou stranu byly ve stejném ohrožení, že budou uvrženi do klatby od toho druhého papeže. Každým dnem tak katolická církev ztrácela vlastní legitimitu v očích středověkých lidí. Kteří byli rozpolceni. Jejich svět přestal fungovat. Koncil v Pise nakonec vše ještě zhoršil. V roce 1409 byl zvolen dokonce třetí papež a v Evropě tak začalo panovat trojpapežství, které formálně ukončil koncil v Kostnici.
Důsledky jsou též známé. Vzedmutí reformace v příštích dvou století. Reformace byla mnohde úspěšná, protože kritizovala zničení stability církevní správy. Vzpomeňme například na katarské hnutí, které mohlo být úspěšné, ale bylo zadupáno katolickou církví proto, že nemělo oporu ve většinové společnosti. Ani akademici, mistři, či jiní intelektuálové nemohli započít reformaci, pokud by se nenaskytla příležitost. To, co nazýváme husitstvím (a vnímáme to pouze jako regionální záležitost) lze spíše brát z evropského kontextu sérii bouří proti katolické církvi. Protestantismus se stal dominantní silou na celá dvě století v Evropě. Někde později se katolická strana pokoušela získat moc, ale v té době už křesťanský člověk v Evropě myslí naprosto jinak.
Zdroje:
SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav. Církevní dějiny - Antika a středověk. Praha: Grada, 2013. S. 345–358.
Hubert Jedin (Hrsg.): Handbuch der Kirchengeschichte. Band 3: Die mittelalterliche Kirche. Halbband 2: Vom kirchlichen Hochmittelalter bis zum Vorabend der Reformation. 2. unveränderte Auflage. Herder, Freiburg i. B
