Pod zemí a s pusou dokořán. Solné doly v Krakově

Ze strohých, přesto ne nezajímavých dat se dozvíme, že důl byl od středověku aktivní až do roku 1996, jedná se o památku zapsanou v seznamu UNESCO a jeho roční návštěvnost činí kolem jednoho milionu osob.(zdroj: wikipedia.org) Hloubka dolu je více než 300 metrů. Jako turisté se ovšem dostaneme pouze do 135 metrů. Podobné je to i s jeho rozlehlými chodbami o celkové délce více než 300 km a přibližně 3000 komorami. K vidění pro návštěvníky je však „pouze“ 22 komor na necelých 3 kilometrech.

To jsou jen fakta. Skutečný dojem je však výrazně odlišný, nebo snad o mnoho silnější. „…ale nepředbíhejme událostem“. Jak s oblibou říkávaly hlasatelky ČSTV po odvyprávění kompletního děje následujícího pořadu.

Už na okraji obce Vělička vás zaujmou, možná i mírně vystraší muži i ženy v zářivých vestách a s velkými prapory v rukách. Direktivně signalizují, že právě VY musíte bezpodmínečně zajet na jejich parkoviště. Nenechte se zlákat a plynule pokračujte k samotnému dolu. Tato parkoviště a jejich naháněči jsou totiž mnohdy i velmi vzdáleni a čekala by vás poměrně dlouhá cesta pěšky po asfaltce a v nepříjemném provozu. Celkem pohodlně se nám v neděli, kolem deváté ranní hodiny, podařilo zaparkovat téměř u samotného dolu na poloprázdném parkovišti a za příznivý poplatek. Odpoledne už tak poloprázdné nebylo.

U samotného vstupu do dolu vás překvapí organizace návštěvníků, díky které se rychle zorientujete a bez zbytečných prodlev zakoupíte vstupenky. Personál vám následně ve vstupní hale předá sluchátka, aby vám neušlo nic z průvodcova výkladu do mikrofonu. Oceníte jej, pokud umíte polsky nebo si připlatíte za cizojazyčného průvodce. Ani jedno ovšem nebyl můj případ. Přesto průvodkyně měla skvělý přednes a z polštiny jde hodně pochytit. Jedná se, mimo jiné, o velmi praktické řešení, díky kterému průvodce nemusí být příliš hlasitý a v dolech tak panuje i při větším množství návštěvníků příjemný klid.

Když je vaše skupina připravena, otevřou se masivní dřevěné dveře a vy vstupujete do nevelké chodby. Na jejím konci je dřevěné schodiště čítající téměř 400 schodů do jámy, jejíž dno ani nemusíte mezi zábradlím zkoušet dohlédnout, je to beznadějné. Po jeho relativně snadném zdolání se octnete v samotném dole. První překvapení spočívá v nečekaně příjemné teplotě, suchu a celkově útulném prostředí. To vše bylo v silném rozporu s mojí představou vody stékající po vlhkých, skalnatých stěnách a teplotě kolem pěti stupňů Celsia. Prakticky všechny holé stěny v dole jsou lesklé od soli a masivní, dřevěné, povrchově upravené podpěry vytváří spíš dojem útulného srubu. Většina komor je od chodeb oddělena velkými dřevěnými dveřmi. K jejich otevření průvodkyně často vyzývá přítomné děti, které s vidinou objevu tajemství za nimi někdy ochotně, jindy rozpačitě souhlasí. Nejen ony jsou však mnohdy po otevření dveří překvapeny. Nutno uznat, že stvořitelé expozice rozhodně vědí jak zaujmout. V komorách najdete skutečná umělecká díla, vytesaná do skály a doplněná audiovizuální show s využitím dobrého ozvučení i video projektorů. Díky tomu se můžete cítit jako součást děje na divadelním jevišti. Seznamovat se z blízka s hornickou prací, v těsné blízkosti zdařilých figurín v životní velikosti a při pohyblivých scénách z jejich každodenního tvrdého života v dolech v období středověku.

Ve chvíli, kdy se další suchou, vyhřátou a útulnou chodbou, po podlaze, za kterou by se nemusela stydět ani lepší restaurace, přesunete do několik desítek metrů vysokého sálu, vyzdobeného neskutečně propracovanými lustry a sochami vtesanými do skály i volně stojícími před stěnami, do sálu, na jehož konci stojí obrovská kaple, od níž teprve spatříte majestátní oboustranné schodiště, kterým jste sem sestoupily, teprve v té chvíli definičně zapomínáte že jste pod zemí a s pokorou a v tichém úžasu se obdivujete práci místních horníků a umělců, kteří zde toto dílo zanechali. Menších ale stejně úchvatných sálů a komor se spletitými schodišti, tekoucí vodou nebo jezírky a jezery, je zde mnoho. Je v nich i vynikající akustika. Proto jsou některé komory obohaceny o již zmíněné audiovizuální doplňky a při významných příležitostech jsou zde pořádány i koncerty vážné hudby pro stovky lidí.

Po opuštění jednoho z posledních sálů, kde si můžete zakoupit upomínkové předměty a „nečekaně“ i samotnou sůl v bezpočtu baleních a k neméně účelům, se dostanete do příjemné restaurace rozkládající se ve dvou rozlehlých sálech. Zde je možné se občerstvit před opuštěním dolu bez nutnosti hlídat si kalorie. Proč? Ne, nemusíte mít strach, že byste se museli vracet téměř čtyřmi sty schody na povrch. Z podzemí se totiž dostanete jedním ze dvou výtahů. Tradičním hornickým, z kovového pletiva a nebo novým nerezovým a velmi rychlým. K oběma ovšem musíte překonat v doprovodu průvodce (podle mého dojmu) několik stovek metrů dlouhou cestu důlními tunely, a přitom vám jistě vytráví. Nakonec se ale octnete na povrchu a na denním světle.

Jen drobná rada na závěr ohledně výtahů. Mějte na paměti, že každý jede jinam. Původní výtah vás vyveze do těsné blízkosti vstupu do dolu. Nový výtah, vás ale vyveze do centra města vzdáleného asi tři bloky. Když budete mít toto na paměti, nestane se vám, že budete dohledávat další členy výpravy jako my.

Vělička je rozhodně skvělý zážitek a vstupné 80 PLN bezesporu stojí za tu podívanou a nečekanou podzemní atmosféru. Jak jsem již psal, organizace návštěvníků je dobře propracovaná. Bez tlačenic, překřikování a vše probíhá v pohodovém tempu.

Polské silnice a dálnice obzvlášť jsou dnes na velice slušné úrovni a cesta autem by vás neměla od této návštěvy odradit. Bude-li se vám zdát, že máte i po návštěvě věličského podzemí v nohách málo nachozeno, spojte pobyt s návštěvou přilehlého historického města králů, Krakovem a užijte si tuto část Malopolského vojvodství třeba celý víkend. Je co objevovat.