Varosha. Vítejte v Černobylu na kyperském pobřeží!

Tehdy po mém návratu z Černobylu jsem o ní četl a nadchnul se pro ní. Mé zklamání přišlo ve chvíli, kdy jsem zjistil, že je nepřístupná a podle některých zdrojů se zde na vetřelce i střílí. Dnes je to naštěstí jinak. I když vlastně možná ne tak úplně.

Pojďme se ale nejdřív podívat na to, proč je Varoša tím, čím je dnes - městem duchů. Před rokem 1974 zde žilo na 40 tisíc kyperských Řeků. Město bylo považováno za turistické letovisko, kam se pravidelně vracely i hvězdy jako Brigitte Bardot nebo Elizabeth Taylor. Vše skončilo vpádem turecké armády na Kypr a jejím zabráním celé severní poloviny ostrova ve slunném létě 20. července roku 1974. Tisíce kyperských Řeků odešly a nikdy se do svých domovů již nevrátily. Od roku 2020 si mohou přijít své tehdejší domovy po dlouhých desetiletích někteří lidé alespoň prohlédnout. Mnoho z nich o takovou srdceryvnou připomínku ale nestojí nebo již nejsou mezi živými.

Město je dnes z většiny stále uzavřené veřejnosti a pod dohledem turecké armády a jednotek OSN. Ty mají ve Varoše svá stanoviště i na střechách výškových budov a bedlivě střeží aby do nepřístupných částí nevnikli vetřelci.

Při migrační krizi v roce 2015 byla Varoša a její opětovné otevření pro původní obyvatele dokonce okrajovým tématem rozhovorů mezi německou kancléřkou a tureckým prezidentem. Kancléřka tehdy otevření Varoši měla jako jeden z požadavků na tureckou stranu. Rezoluce OSN z roku 1984 totiž zakázala osídlení Varoši kýmkoli jiným než jejími původními obyvateli a vyzvala k předání města pod správu OSN. Nynější způsob otevření města ale rozhodně neodpovídá těmto požadavkům a kyperští Řekové se proti současnému stavu výrazně bouří.

Tolik k historii. Když jsem byl na Kypru prvně, Varoša ještě byla zcela zavřená. K jejímu otevření došlo pár měsíců po mém odletu. Takže bylo ihned rozhodnuto o další cestě. Tu jsem naplánoval jako příjemnou zimní dovolenou na konci listopadu. Za necelé 2 tisíce Kč jsem pořídil zpáteční letenku do kyperské Larnaky, kde jsem si zarezervoval hotel u pláže a z této základny vyrážel znovu objevovat krásné přístavní město Larnaka a okolí. V prostředku týdne jsem našel autobusové spojení přímo z města až na samou hranici nikým neuznané Severokyperské Republiky. Ráno jsem tedy vyrazil za 5 EUR na hodinu a půl dlouhou cestu autobusem do příhraniční obce Deryneia, kde mě překvapila vánoční výzdoba. Ve 30 stupních na slunci mně to přišlo trochu zvláštní. Od autobusu jsem vyrazil rovnou k hraničnímu přechodu, kde se potřebujete prokázat pasem. Po jeho zběžné kontrole jsem měl před sebou asi 5 km dlouhou asfaltovou cestu s plotem ovinutým ostnatým drátem po obou stranách cesty. Opuštěná Varoša se táhla celou cestu kolem mě a já přímo v ní hltal pohledem každou opuštěnou budovu za plotem. Později plot na levé straně zmizel a začaly se objevovat obytné domy. Na některých místech lidé koukají ze svých oken pouze přes úzkou silnici a ostnatý drát přímo do prázdných oken opuštěných domů. Velmi zvláštní pohled.

Po zhruba hodinové procházce jsem dorazil do přístavu, kde je jediný vchod do opuštěného města. Neplatíte zde žádné vstupné, můžete si ale dojít na wc, občerstvit se v restauraci nebo stánku a případně si půjčit kolo na projížďku mezi chátrajícími budovami. Využil jsem snad jen wc a vyrazil. Uvnitř města je to fascinující. Kdybych tam mohl být naprosto sám, užil bych si pobyt ještě více, ale i s dalšími turisty kolem se budete cítit ohromeni. Kdysi otevřené obchody, restaurace, banka, kostel, autosalon… Když se dostanete až na pláž, budete uchváceni množstvím opuštěných hotelů. V Černobylu jsem si rozlehlost opuštěné Pripjati tolik neuvědomoval kvůli vzrostlým stromům. Snad jen při pohledu ze střechy jednoho věžáku jsem zjistil, jak je město velké. Tady ve Varoše jsou ale jen palmy a keře, budovy nezarůstají tolik a vy z pláže vidíte celé to pobřeží poseté hotely a přemýšlíte, jak to bylo před 50 lety. Lehce vám v tom přemýšlení pomůže stánek s posezením, který Turci na pláži nově ale vkusně vybudovali. Celkově je velice kontrastní například skutečnost, že v přístupné zóně je všude nový asfalt, nové pouliční osvětlení a kruhové objezdy s upravenými a barevnými květinami. Mezi rozpadajícími se domy tyto skutečnosti působí opravdu zvláštně. Ve městě jsem strávil něco kolem čtyřech hodin a musel se vydat stejnou cestou zpět, abych stihl večerní autobus zpět do Larnaky.

Rozhodně ale do Varoši pojedu znovu. Tu atmosféru nejde nasát zcela za tak krátkou dobu. Chcete vidět Varošu? Rád pomůžu. Třeba se v ní potkáme. Zatím vás zvu na malou ochutnávku v podobě fotografií.