Článek
Je pátek 17.11. 1989 pozdě večer. V brněnské hospodě U Formana to vře. Kdosi mezi nás doručil zaručenou zprávu o tom, že v Praze to komunisti už přehnali. Před tisíci svědky řezali do lidí vším, co jim přišlo pod ruku. A prej to lidi už takhle nenechají. No kéž by. Kéž by se to už někam hnulo.
V sobotu od rána zvoní v celém Mahenovo divadle telefony od kanceláří, přes šatny herců až po provozy techniků. Beru to. Na druhém konci se ozývají cizí lidi z různých divadel po celé zemi a ptají se na tři věci: Už to víte? Jak to u vás vypadá? Jdete do toho s námi? Ty vlny euforie, sounáležitost a lidského vlastenectví by se daly pytlovat po půl metráku a prodávat na Zelňáku.
Je neděle 19. 11. 1989. V Brně dopoledne začalo stávkovat první divadlo. Je to dětské loutkové divadlo Radost. Vyjede opona a kašpárek se ukloní. Dnes se však nesměje, ba ani neusmívá. Říká dětem, že v Praze zlí policajti zmlátili lidi jenom proto, že chtěli něco říct. A že tohle se nedělá. A dokud ty policajti nebudou za to potrestaný, tak kašpárek odmítá hrát divadlo. Děti ryčí nadšením. Děti nesnáší nespravedlnost. Vyskakují ze sedadel a křičí, že za tohle by ty zlý policajty nejraději zmlátily taky a že kašpárek má pravdu. A že klidně kvůli tomu taky přestanou chodit do školky.
Je neděle osm večer. Dnes se hraje Cyrano z Bergeracu. Opona vyjíždí nahoru a na jevišti stojí celé osazenstvo divadla v civilu. Lidé propuknou v ohromný aplaus. Už také vědí. Šuškanda za komunistů byla spolehlivější než dnešní mobily. Takový spontánní a vřelý aplaus Cyrano snad nikdy neměl. A možná už ani nikdy mít nebude.
V úterý dopoledne zvoní v kabině osvětlovačů telefon: „Je na zkušebně Derfler?“
„Není.“
„A kdo tam je?“
„Nikdo, jenom já.“
„Tak přijď na vrátnici.“
Nevím co mi vrátný chce a ani kde je herec Derfler, ale jdu. Před vrátnicí stojí cizí chlap a dlouze a vážně si mě prohlíží.
„Derfler tu není?“
„Ne.“
„Vy jste jeho přítel?“
„Ano,“ tak trochu přilžu. Koneckonců po každé premiéře technici s herci v kantýně do noci družně pijí, takže ano, znám ho osobně. Chlápek nervózně přešlápne a u toho se nepřestává stále rozhlížet na všechny strany.
„Jedu až z Prahy. Zde jsou osobní materiály pro pana Derflera ze Stavovského divadla,“ sáhne do záňadří a chvatně mi do ruky vtiskne štos papírů. Otočí se a bez rozloučení vyběhne z divadla.
Chvátám na šatnu a hořím zvědavostí co v nich asi je. Už to prasklo? Letmo do nich nakukuji: nějaké prohlášení, kontaktní osoby a čísla. Slyším kroky, pozor! Míjím herce Junáka.
„Pan Derfler tu není?“
„Ne, odjel brzy ráno do Prahy.“
Aha, takže on je ten organizátor. A Junák je důvěryhodná osoba, protože to ví.
„Mám zde osobní materiály pro pana Deflera ze Stavovského divadla,“ vytáhnu je z pod svetru na břichu. Rozhlédne se, rychle se pro ně natáhne a strčí si je na to samé místo na břicho. Znova se rozhlédne, „já mu to předám,“ zamumlá a přidá do kroku.
V týdnu je nám soukromým kurýrem konečně z Prahy doručena videokazeta se záběry z Národní třídy. To jak tam studenti zpívají i to, jak do nich policajti pak řežou. V přízemí máme konferenční místnost s okny do ulice. Kluci udělají z kazety nekonečnou smyčku, kdosi donese z domu videopřehrávač, jiný telku. Vystavíme to za okno směrem ven. Rázem je ulice celé hodiny neprůchodná. Před oknem se zvenku tvoří nekončící dav. V noci kdosi klepe na dveře a tvrdí, že si v divadle v šatně zapomněl klíče. Rozespalý vrátný otevře. Poté do divadla vtrhnou StBáci, zmlátí vrátného, rozbijí celou zasedačku včetně vybavení, přehrávače a televize, a zabaví kazetu. Na odchodnou strhnou všechny plakáty ze zdí.
Odpovídáme tím, že odpoledne otevíráme divadlo pro veřejné fórum. Je zaplněno, jen nikdo nemluví. Vyzýváme návštěvníky k otevřenému dialogu, ale lidi mají pořád strach mluvit veřejně. Na jeviště předstoupí herec Junák s kytarou a vystřihne Vysockého Pravdu a lež. Hlasitý potlesk a pak zase ticho.
„Tak když nikdo nechce začít, tak já začnu,“ na pódium se vyškrábe cikán ve středním věku, „vy si myslíte, že bojujete proti režimu. My cikáni ho rozkládáme už čtyřicet let.“ Publikum propukne v hurónský smích. „Vod čeho si myslíte, že má Adamec tak velkou hlavu? No z přemejšlení určitě ne, je tak spasenej!“ Lidi řvou smíchy a debata se rozjede na plné obrátky.
Podruhé k nám do divadla vtrhávají StBáci posilnění nějakým tím milicionářem, aby to mělo lidovou fazónu. Nechají vyklidit celou budovu, vyženou nás na ulici a zabaví nám všechny klíče. Divadlo je státní a ne naše a my si v něm nebudeme dělat co chceme. U piva se dohodneme, že to tak nenecháme. Do divadla se vám každej kulíšek, nebo osvětlovač dostane na sto způsobů. Nad ránem se tam vloupáme sklepními okny, vytáhneme praktikábly, techniku i kabely včetně náhradního zdroje. Ráno máme postavené pódium na vedlejším Malinovského náměstí včetně osvětlení a ozvučení. Pořádáme občanské fórum tam a má to úspěch. Druhý den nám vrací klíče od divadla. Prý kvůli bezpečnosti a průjezdu hasičů a sanitek. Do divadla se totiž vejde 600 lidí, ale na přilehlé náměstí 6000.
Divadla stávkují už nějakou dobu. Ukrajinský soubor lidových písní a tanců uvízne na mělčině. Měl nasmlouváno od 17. listopadu šňůru vystoupení po celé republice. Žádné divadlo je však nepřijme. My jsme jediní vstřícní. Dohodneme se, že oni i my budeme s diváky debatovat o režimu, o perestrojce a jejich zkušenostech ze Sovětského svazu, o totalitě a oni pak mezi vystoupením řečníků zatančí a zazpívají. Bohužel jejich program byl pod záštitou spolku přátel sovětského svazu, konkrétně Svazu československo-sovětského přátelství SČSP, takže hlediště zaplní většinou staří kovaní komunisté kolem 60 let s volnými lístky. Ve speciální lóži nad pódiem sedí čestný člen předsednictva spolku, první československý kosmonaut Vladimír Remek.
V úvodu vedoucí souboru poděkuje jmenovitě našemu divadlu za to, že jako jediné bylo ochotno jim umožnit vystoupení. Mluví rusky, samozřejmě. Hned na to vyskočí jeden komunista z první řady, „tak to vidíte, oni je tady drží násilím jako rukojmí!“.
„Mýlíš se, soudruhu. Já jsem profesorka ruštiny,“ vstane druhá komunistka, „ta soudružka neříkala zadržují, ale umožňují. Takže vlastně jim pomáhají.“
„Na čí straně vlastně seš, ty pí.o!“
„Ty krávo!“
Soudružka se rozpláče a prchá.
„Jak to s ní mluvíš ty…“.
Soudruzi začnou po sobě navzájem řvát a chytat se pod krkem. Nervozitou a nenávistí by se dalo tapetovat. Vedoucí ukrajinského souboru lidových písní a tanců stojí v tom řevu na forbíně s otevřenou hubou až na mandle. Komusi za ním vypadne s lomozem z ruky balalajka na zem. Pohlédnu do čestné lóže. Závěsy se zatáhly a Remek prchá zadním východem raději taky. Na závěr stojíme my všichni zaměstnanci divadla na chodbách ve špalírech a dohlížíme na odchod soudruhů do zapomnění. Mnozí mají tendenci ničit výzdobu a vybavení na chodbách. Výhrůžky zúčtováním, sprosté nadávky a řev, že divadlo není naše ale jejich, tedy všeho lidu, jsou samozřejmostí.
Je prosinec. Do divadla na besedu s občany přijíždí Václav Havel. Je narváno k prasknutí už čtyři hodiny před začátkem. Svou sestru a jejího kluka protáhnu zaměstnaneckým vchodem a usadím na nejvyšším bidýlku pod dvoukilowatové osvětlovací dělo. Sice vedro, ale to neva. Jinde není místečko. Pan Havel se hned na úvod omluví za svůj chrapot. Prý mu doporučují čaj s medem, ale je tak vytížený, že nemá ani čas si ho koupit. Než dokončí projev je na stole za ním pyramida sklenic s medem. Lidé nebyli líní vyběhnout do ulic a skoupit ho ve všech okolních obchodech.
To je vizitka té doby. Vlastně každý odstavec mého povídání je něčí a něčeho vizitka. Obrázek si potom udělejte sami.
Autor: Petr Burian
