Článek
... prostě všichni přítomní žasneme nad rozříznutým a zase zpětně zapraveným kufrem. Vedle zámku je totiž krásně patrná „jizva“ po noži. „To ti někdo chtěl vybrakovat obsah? Tak to jsem netušil, že jsou dnešní zloději tak pracovití, protože by bylo snažší šlohnout celý kufr, ne?“, zamýšlím se.
„Ale ne, to jsem udělal já“, vysvětluje kolega X. „Ty sis chtěl vykrást obsah VLASTNÍHO kufru?“, nechápe teď pro změnu jiný spolucestující kamarád Lumír a X nám vysvětluje, že musel kufr „otevřít“ nožem, aby se dostal k obsahu.
Lumír ale vcelku logicky se smíchem namítá „Poslouchej, a není snažší to odemčít normálně klíčem? Já jen, že jestli takhle třeba doma řešíte každé odemykání zabezpečených prostor, tak jak se po práci nebo jakémkoli jiném příchodu dostaneš do baráku? To rozmlátíš dveře sekerou? A neleze takový systém trochu do peněz? Jako já třeba chápu, kufr je kufr, to zase tolik nestojí, aby tě to finančně vyčerpalo si koupit nový, ale když uvážím spotřebu vstupních dveří, při podobném způsobu odemykání, to už jsme na jiných částkách. A to jsem ještě do té hypotetické kalkulace nezahrnoval takovou zamknutou garáž a v ní zamčené auto…“
„Jste oba idioti a nevíte, která bije“, snaží se bránit zlostně X. „Ten kufr je, jak můžete vy blbci dva vidět, na samozamykací mechanismus. No a já jsem ve spěchu při balení klíček hodil dovnitř kufru, ne?“ a demonstrativně to ukáže, „A pak jsem to zbrkle zacvaknul, protože na to stačí jen stlačit. Takhle“.
Než si stačil uvědomit, že nám vlastně naživo celou proceduru ukazuje, zamknul nám před očima kufr znovu, s klíčem opět uvnitř. Takový praktický vtípek zahraný sám na sobě, to by nás s Lumírem ani ve snu nenapadlo, že X kdy udělá. Leč stalo se. X jen na sucho polknul a s vytřeštěnýma očima hleděl střídavě na kufr a pak zase na nás, jako by nechtěl uvěřit, co provedl a chtěl se probrat do reality.
„Hmm“, jen jsem tak hloubavě začal myšlenku, která byla naprosto zřejmá, „Tak teď vážně nevím, kdo z nás tří je tady idiot“, vracím X jeho předchozí označení nás dvou s Lumírem. Je to samozřejmě poznámka zbytečná, protože identita toho nešťastníka je naprosto zřejmá.
Lumír sahá do kapsy a beze slov podává X kapesní nůž…
„Proč mi to dáváš?“, ptá se X, ještě zřejmě pořád v šoku z provedené kufrové operace.
„To nechám na tobě“, odpovídá mu Lumír. „Buď tím rozpárej ten kufr podruhé, protože se jinak ke klíčům nedostaneš, ale následně tě manželka doma zabije, až zjistí, co jsi provedl“, ještě s umem sobě vlastním přidá na úrovni X stresu „anebo se v rámci prevence běž bodnout sám“.
„Ale my dva zase u všeho figurovat nemusíme“, uzavírám pro změnu já a odcházíme z místnosti, zanechaje nešťastníka s kudlou samotného, otřeseného, s vlastním životem v ohrožení vlastní rukou.
Příběh nicméně skončil dobře, X nenašel odvahu sebevraždu spáchat a dokonce poslechl naší dobře míněné rady v tom, že před manželkou incident zatajil a rozpáraný kufr svedl na hotelového zloděje.
Ušetřil tak své děti pobytu v ústavu pro mladistvé, kam by se jistě dostaly po té, co by Kateřina (manželka) X zabila a šla na pár let do chládku…
