Článek
Jakpak je dnes u nás doma?
Na tuto písničku, která zazněla ve filmu Divotvorný klobouk si často vzpomenu, když je mi teskno po přátelích, po domově, po rodině, většinou na delších cestách, kterých teď sice ubylo, ale v paměti mi ty pocity zůstávají…
Domov je tam, kde je tvé srdce, se říká a já to v plném rozsahu můžu potvrdit. Moje vlastenectví a hrdost na tuto malou zemi se ve mě začalo formovat tím, jak jsem se snažil ponořit do historie a dával si jednotlivé události do souvislostí.
Nepatřím, díky Bohu, k těm lidem, které postavíte před hotovou věc a oni ji bez výhrad přijmou. Jsem zvyklý dotazovat se, přemýšlet, spojovat, dedukovat a diskutovat. Ten závěr, či pohled, který si následně vypěstuji samozřejmě nemusí každý sdílet jako správný, ostatně ani netvrdím, že správný být musí. Jen je můj.
A o tom domově? Víte, vždycky je mi moc líto, že naše národní hrdost se projevuje jen někdy (málokdy) a jen v určitých souvislostech. Nedávno skončené mistrovství světa v ledním hokeji budiž toho příkladem… Potkával jsem své spoluobčany s pomalovanými tvářemi, projíždějící automobily zdobily státní vlajky, po zápasech a při nich se ozývala různá hesla a výkřiky.
Mezi nimi pak vyčníval jeden slogan, ono známé „Kdo neskáče, není Čech, hophophop“. Neskákal jsem a skákat nebudu. O tom, jestli jsem nebo nejsem Čech (naštěstí) nerozhoduje moje chuť skákat, ale výhradně to, jaký mám k této zemi vztah. Mám to štěstí, že jsem se tady (a Českým rodičům) narodil a jsem tedy Čechem od malička. Mnozí lidé na této planetě zdaleka tolik štěstí nemají.
Jeden ze „skokanů“ se mě dotázal, proč nehopsám s davem. Odpovědí mu bylo, že neskáču nikoli proto, že bych nebyl Čech, ale proto, že nejsem debil. Jinými slovy, nebudu dělat něco, co je mi protivné a působí infantilně jen proto, že to dělají ostatní. Až budu mít z něčeho radost, klidně si povyskočím, plácnu si s přítomným kamarádem, nebo dám partnerce pusu. Ale ze své vlastní vůle.
Ostatně, zajímalo by mě, jaké procento z těch skákajících „Čechů“ ví, jak má správně viset státní vlajka, jaké jsou státní symboly naší republiky, umí vyjmenovat všechny prezidenty této země (I té, které jsme od r. 1993 nástupnickou zemí) a ponořím-li se dál do historie, tak kdy založil Karel IV. Univerzitu v Praze, umí slova naší hymny a když jsme u hokeje, tak poznají rozdíl mezi modrou a červenou čárou… Já vím, pro fandění to nemá význam, každý není hokejista nebo historik, ale přece jen se mi zdá, že bychom mohli tu naši národní hrdost ze zápasových dnů vzít do dlaní, trochu ji rozmělnit a alespoň malý kousek té rozmělněné hrdosti si nechat na dny příští. Až nebude po ledě nebo na trávníku, či tartanu někdo předvádět své umění v národním dresu, prostě každý den.
Totiž to, že se zde mluví naší řečí zdaleka nebylo vždy samozřejmé, jen si to neuvědomuje každý…
A to, myslím si, že je škoda…
Ať už skáču (nebo ne), jak chci…
