Článek
Velká sportovní show si dá zase na chvíli pauzu, než vypukne za pár let znovu, možná okázalejší, pompéznější a dražší, snad aby odrážely heslo „Citius, Altius, Fortius“. Jak už to bývá, některé z účastníků čeká „nehynoucí sláva“, jiné snad zatracení či posměch. My lidé umíme ocenit i ublížit, slovy, činy, myšlenkami, jako by se vytratila původní myšlenka olympijských her.
Že by se po dobu her zastavilo jákékoli válčení, to snad dnes asi nepředpokládá vůbec nikdo, ostatně, na to pouhá olympijská myšlenka není dostatečně vybavena. Ale nežijeme v dokonalém světě, že?
Pro lepší přehlednost zůstanu ve světě sportu a nebudu srovnávat sport s jinými okruhy lidské činnosti. Tedy vězte, že si neuvěřitelně vážím KAŽDÉHO sportovce, ochotného riskovat své zdraví, osobní pohodlí, vztahy… Jen proto, aby si splnili svůj sen. Podstupují nelidskou dřinu, přičemž si musí uvědomovat, že k vítězství to zdaleka nemusí stačit. Veřejnost vnímá medailisty, ostatními často pohrdá, a přitom jen účast na pomyslném Olympu vrcholového sportu je obrovským počinem… Po této stránce lze Olympijské hry milovat. Nabízí uspokojení: „Chléb a hry“.
Jako každá masivní akce má však i tato svoji odvrácenou tvář. Pod pláštěm ušlechtilosti se totiž skrývá něco ne nepodobné Hydře – mytologickému stvoření, proti kterému bojovat je nekonečné. A v případě ušlechtilé myšlenky starověkých olympiád, vzkříšené na sklonku 19. století baronem de Coubertinem, má tato hydra na svém těle vytetováno své jméno – CIO (MOV) – Mezinárodní olympijský výbor. Místo „Comité international Olympique“ by se však za zkratku hodila jiná slova: Corruption, Ignorance, Oblivion.
Bohužel.
MOV je nekonečně účinný stroj na peníze. Zdaleka to není organizace ušlechtilá a altruistická, jakkoli se snaží tak vystupovat. Právě naopak. Ve jménu ušlechtilosti saje, hrabe, krade a ubližuje, kde se dá…
Jak jinak je možné si vyložit neřešené či nedořešené kauzy úplatků členů MOV? Jak jinak je možné si vyložit opakované přidělení her (rádoby piedestalu tolerance a bratrství) státům, ve kterých jsou zjevně, opakovaně a neustále porušována lidská práva? Jak jinak si vysvětlit „nenažranost“ i místních olympijských výborů, když se rozhodnou „regulovat“, zpoplatňovat či přímo zakazovat název „olympiáda“ právě u těch akcí, které mají k původní ušlechtilé myšlence olympiády daleko blíž než ona monstrózní akce, konaná ob dva roky (letní a zimní)? Myslím tím olympiády školní, dětské, prostě ty, kde ještě převládá radost nad očekávaným ziskem…
Kde berete, pánové a dámy z olympijských výborů, tu nebetyčnou drzost? Myslím, že odpověď je nasnadě… Z většiny lidí, kteří se na řízení této organizace podílejí (čest budiž výjimkám) stali zaslepení, arogantní a povýšení sobci, pro které se neformálně vžilo označení „Sociopat“. Ti lidé snad ani netuší, že škodí, ale to jim NESMÍ být omluvou… Ono „chléb a hry“ platí (jejich optikou) pro ostatní, pro ně „vyvolené“ je to spíše „šampaňské a kaviár“, zatímco ostatní si v klidu hrají… A kdo si hraje, ten nezlobí, uklidňují sami sebe…
Jen pozor, účastníci recepcí a audiencí, poletující kolem Země privátními letadly a milující červené koberce, dary a klanění “poddaných”…
Totiž, zabrousím-li “domů "- i na pana sládka Pandrholu nakonec došlo…
