Článek
Glenn „Chico“ Resch, 14 sezón v NHL (New York Islanders, Colorado Rockies/New Jersey Devils, Philadelphia Flyers), vítěz Stanley Cupu 1980, držitel Bill Masterton Memorial Trophy 1982 (za oddanost hokeji), reprezentant Kanady na Kanadském poháru 1976, reprezentant USA na Kanadském poháru 1984. Pozdější kouč (Ottawa Senators), skaut a hokejový komentátor New Jersey Devils pro kanál MSG. Dalo by se toho napsat ještě mnohem víc. A protože Chico rád povídá a nechtěl jsem vás o nic ošidit, nejspíš ten rozhovor dáme na pokračování.
Rozmlouval: Petr Drahovzal
PETR: Chico, v NHL jsi nastupoval v době, která je spoustou lidí považována za „zlatou éru“. Spousta gólů, „divoká hra“. Samozřejmě, pro Tebe jako brankáře to asi nebylo úplně snadné, ale řekni mi, jaké to bylo hrát v době, kdy zářily esa jako Wayne Gretzky a jiní?
CHICO: No, především je třeba říct, že to opravdu byla divoká doba pro hokej na ledě i mimo. V době, kdy jsem hrál, od roku 1973 do roku 1987 byl profesionální hokej v takovém přerodu, na začátku byly dvě hlavní profesionální soutěže - NHL a WHA: World Hockey Association, věci se rychle měnily, byla spousta bitek, diváci často vtrhnuli na led, podmínky všelijaké, prostě blázinec. Ale je třeba říct, že uprostřed toho všeho zmatku nejen ve sportu, ale i okolo, jsme mohli zaregistrovat něco úplně nového, co jsme doposud neznali - soutěžení s Evropany. Vedení NHL a kanadského hokeje obecně se snažilo uspořádat „přátelská setkání“ v zápasech se SSSR, Československem, Švédy a ostatními. Faktem ale bylo, že na tom (v nás hráčích) nebylo přátelské vůbec nic. Chtěli jsme sekat, hákovat, krosčekovat a prostě je zmlátit, jak jenom to šlo (směje se). Obzvlášť Rusy, Čechoslováky jsme měli trošku radši, spousta hráčů v NHL měla z Československa příbuzné, uprchlíci po roku 1948, takže to možná hrálo taky roli. Ale zpět k hokeji, bylo vidět, že se setkávají dvě různé hokejové školy, pohledy na to, jak se ta hra má provozovat. Bylo to fakt vzrušující. Já jsem hrál na Canada Cupu v roce 1976, to jsme hráli proti Československu ve finále. ČSSR nás v základní skupině dokonce i porazilo, 1:0 si pamatuju to bylo. Za vás chytal Dzurilla, ten chytal ten večer v Montrealu fantasticky. S vašima hráčema se dalo i mluvit, na rozdíl od Rusů, ti byli vždycky trochu izolovaní. Takže pak jsme slýchávali, jaký to byl v Československu poprask, že jste nás porazili. Byly to krásné časy a já se mohl spřátelit s Ivanem Hlinkou, Milanem Novým a pár dalšími hráči, později jsem poznal, po jeho útěku do zámoří, Petra Ihnačáka, jeden z mých spoluhráčů v New Jersey byl Jan Ludvig z Liberce, ten taky utekl. Ty útěky byly hodně sledované a svým způsobem vzrušující, třeba bratři Šťastní, Petr Klíma a další, vždycky jsme si říkali, kdo přijde jako další. Dělo se v té době vážně hodně věcí, jedna změna střídala druhou a vážně to byla skvělá doba. Hlavně nepředvídatelná. Mimo led i na ledě. Nikdy jsi nevěděl, co se může stát, ale zároveň to byl takový začátek konce toho typicky kanadského machovského stylu hokeje. Doby, kdy tě Kanaďan zmlátil na ledě i kdekoli mimo něj (smích), to se začalo měnit. A bylo to dobře, protože Evropané do NHL přinesli spoustu nového a dobrého.
PETR: To jsem si právě myslel. Já mám na to takový názor, že jsme si hokejově vyhověli. Evropa si z kanadského hokeje vzala to lepší a tím šla ta hra taky nahoru.
CHICO: Teď máš na mysli co?
PETR: No především tu odolnost, soutěživost, jsme si od vás vzali. To, že se nikdy nevzdáváte. V Evropě se to hrálo tak, že když jsi třeba na začátku 3. třetiny prohrával 3:0, tak to zabalíš, to u Kanaďanů vůbec nepřipadalo v úvahu.
CHICO: To máš asi pravdu, pamatuju si na to, že jsme se o tom v kabině i bavili. Že když vás dostaneme „do kolen“, tak to vzdáte. Dobrej postřeh, trochu jsme je asi „zocelili“. Pár hráčů jsme vážně pro NHL přetavili ve velice odolné, protože při stylu hry, jaký se tehdy praktikoval by nejspíš nepřežili. Totiž, mohl jsi na ně vyrukovat i s brutální hrou a rozhodčí si toho nevšímal. Jako by i on si říkal, „tak se ukaž, chlapče z Evropy“.
PETR: Nebyl mezi nimi třeba Václav Nedomanský? Tuším, že v Torontu?
CHICO: Nedomanský byl v Detroitu, ale víš co? On patřil k výjimkám. Za prvé byl odolný, už když do ligy přišel. Ten měl tak tvrdou střelu, že to dokázalo protrhnout síť u branky. A za druhé, když on přišel (1974), tak ještě nepředstavoval takovou „hrozbu“ pro ostatní. Těch příchozích bylo málo. Věci se (pro Evropany) začaly zhoršovat, až když hrozilo, že budou místní hokejisté kvůli nim přicházet o práci. Někdy kolem těch 80. let.
PETR: Já slyšel pár „stížností“, i když je to hloupé slovo od některých našich hráčů, říkali, „my musíme být aspoň o 20 % lepší než Kanaďani, jinak tu práci nedostaneme“. A já jsem si říkal, že to je přece v každé jiné profesi naprosto normální, tak proč ne v hokeji?
CHICO: Tím si museli projít i američtí hráči. Třeba ještě v 60. letech hráli v NHL výhradně Kanaďani. Až v průběhu 70. let se začali objevovat ostatní. A nešlo jen o národnost. I třeba hráči z univerzit, jako já. I my jsme museli dokázat, že jsme dostatečně dobří na to, abychom tu ligu zvládli hrát. Ale jinak je pravda, že každý národ si tím „despektem“ musel projít, včetně Američanů. Hokej je kanadský národní sport a musíš dokázat, že na nás stačíš, když si s náma chceš zahrát (smích).
PETR: Když si hrál v lize s některými hráči „od nás“, jak zapadli mezi „vás“. Jak co do hokejových schopností, ale i třeba do kabiny, do společnosti. Přece jen, pro mnohé z nich představoval útěk do zámoří jistý šok a s příchodem do jiné země mohli mít někteří potíže. Na ledě i mimo.
CHICO: Většinou to šlo. Třeba Jan Ludvig, toho asi moc lidí u vás nezná, ale ten byl v pohodě. Byla s ním sranda, hrál na kytaru. Co se hokeje týče, tak se chtěl ukázat, jako tvrďák. Říkal, že ví, že není bůhvíjak nadaný, tak se začal profilovat jako ten tvrdší hráč. Párkrát se mu to vymstilo, když ho někdo „zřezal“ (smích), ale nevzdal se. Začal brát hodiny boxu a dokázal se prosadit. Pak další. Třeba Zdeno Cíger, to byl dobrý hráč. Za mé éry přišli do Quebecu bratři Šťastní, to si pamatuju, celá útočná trojka tam byla. Na Mariána a Antona si člověk mohl „vyskakovat“, ale co se týká Petera, to byla jiná kategorie. Ten říkal: „Zkusíš si na mě něco a uvidíš ten tanec,“ ten z nich byl asi nejodolnější. Kdo dál (přemýšlí). Nedvěd. A víš, kdo byl taky dobrej? Petr Klíma s tou svojí legrační přilbou, ten hrál v Detroitu. Zajímavé je, že na začátku snad ani žádný brankář se neprosadil, nebo nedostali moc příležitostí, aby se to stalo. A když teď o tom přemýšlím, tak ani z obránců. Možná proto, že jsme si o vás říkali, že máte hodně talentu, šikovné ruce, takže se hodíte k útočení, ale jak přijde k bránění, tak nejste dost tvrdí a golmani mají problém s rozehráváním puků.
PETR: Hodně Švédů hrálo v obraně.
CHICO: Jo, pár jich bylo, ale já se snažím teď vzpomenout na nějakého obránce.
PETR: Borje Salming.
CHICO: Ne, já myslím někoho od vás. Hrával ve Philadelphii.
PETR: Petr Svoboda.
CHICO: Ne, ten byl v Montrealu, ale ještě před ním a ve Philadelphii. Měl číslo 9, takový podsaditý.
PETR: Miroslav Dvořák. Ten přišel zároveň s Jaroslavem Pouzarem, co hrál v Edmontonu Oilers.
CHICO: Jo, to je on, ten byl výborný. Takže řekl bych, že v té polovině 80. let a samozřejmě později se Čechoslováci začali prosazovat jako kvalitní „materiál“ pro NHL. Jen ještě pořád museli většinou do NHL utíkat. Samozřejmě se prosazovali i Švédové a Finové. Ale už tam nebyla ta prvotní averze vůči vám, i když pamatuju si, že hodně se jim nadávalo do komunistů. „Drž hubu ty špinavej komunisto“ a podobně. To bylo hodně populární, i když oni se na to jen usmívali a říkali něco v tom smyslu: „No jasný, teď kvůli tomu nebudu spát…“
PETR: To se nedivím, že se smáli, protože spousta z nich právě ten režim nesnášela. Kvůli tomu (mimo touhy si zahrát NHL) taky většinou utíkali.
CHICO: Jo, to je asi dobrý postřeh. Když to vezmu zpětně, tak Češi se tomu smáli, ale na Rusy to platilo. Ti byli trochu z jiného těsta. Od nich vlastně snad ani nikdo neutekl. Ani Sláva Fetisov, se kterým jsem se pak potkal v New Jersey. Ten měl šanci několikrát utéct, ale říkal, „To bych nikdy neudělal, hrát jsem v zámoří chtěl, ale ne za takovou cenu“. Fakt si nepamatuju žádnýho Rusa, co by utekl.
PETR: Já myslím, že Alexandr Mogilnyj byl první. Ten utekl, mám pocit v roce 1989.
CHICO: Aha, to je možný. Ale musíš si taky uvědomit, že utíkat v roce 1989 nebo 1990 bylo trochu jiné, než to provést v roce 1984 nebo i dřív. Třeba Jan Ludvig, když utíkal, tuším v r. 1982 to měl asi trochu horší.
PETR: No a zpět k těm Rusům. Oni to měli komplikovanější i v tom, že spousta z nich byla v armádních týmech, de facto vojáci, takže utíkat znamenalo nejen opustit zem, ale zběhnout od armády, což by asi příbuzným způsobilo nemalé komplikace. Ale to jen na okraj.
CHICO: To máš asi pravdu. U těch českých hráčů to bylo jiné. Když jsem s nima mluvil, tak to zase nebylo s tím pronásledováním příbuzenstva, co nechali doma tak strašné. Ale to je jiná kapitola.
PETR: Za svoji bohatou kariéru jsi potkal spoustu hráčů. Kteří byli ti nej? Teď myslím komplexně, tedy hokejové dovednosti, charakter, práce pro tým?
CHICO: To je těžké říct, těch byla spousta ale nejspíš ti kluci, co jsou teď v síni slávy. Dennis Potvin, Mike Bossy, Brian Trottier, ti byli prostě skvělí. Ono je to ve sportu jako u včel, někdo staví komůrky (ti průměrní hráči) a někdo (ty hvězdy) vyrábí med. Pro nás pro všechny (smích). To tak bylo tehdy a bude to tak napořád.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
