Článek
Někteří z vás snad ani netuší, kdo je ten pán na obrázku, ostatně, od jeho smrti uplynulo na konci letošního července již neuvěřitelných 35 let, takže se není čemu divit. A ačkoli se neblíží žádné výročí, dovolím si jeho památku ve formě malého srovnání připomenout.
Jako panovník Íránu zahájil v šedesátých letech minulého století ve své vlasti sérii reforem, které měly z chudé a podceňované země udělat zemi MODERNÍ, RESPEKTOVANOU a především CIVILIZOVANOU. Tyto reformy vešly později ve známost jako „Bílá revoluce“. Jeho jméno je Mohammad Reza Pahlavi. Vyznání byl muslimského, což je pro moje srovnání důležité.
Byl to totiž takzvaný „umírněný“ (čti normální) a pokrokový (čti vzdělaný) muslim. Takový, jemuž jeho víra nezatemnila mozek a za potřebné vzdělání nepovažoval pouhá studia Koránu. On sám studoval v zahraničí a vzdělání lidu své vlasti považoval za jeden z nejdůležitějších předpokladů prosperity. Možná i to se mu později stalo osudným. Když dnes někdo použije termínu „osvícený panovník), na mysl mi přijde právě on. V době, kdy to zdaleka nebylo samozřejmostí ani v „západním“ světě, prosazoval v Íránu rovnoprávnost pohlaví, dnes v Íránu nemyslitelnou odluku státu od náboženství. Sázel na bohatou mezinárodní spolupráci a díky ní se z Íránu stávala pokroková země. Teherán byl metropolí, srovnatelnou s Londýnem, či Paříží. Až do počátku roku 1979 byla prostě bývalá Persie, na cestě vzhůru, jistě i zásluhou tehdejšího panovníka. Zdaleka netvrdím, že na jeho panování bylo vše dokonalé, i ono „osvícení“ má své limity.
Prý byl ke svým oponentům brutální. Nevím. Potlačoval třeba stranu Tudeh, íránské komunisty, kteří mu usilovali o život. K ochraně monarchie používal Pahlavi tajnou policii SAVAK. Více, či méně tajnou policii však, pokud vím, má k dispozici téměř každá země.
Pak přišla „islámská revoluce“. Kvůli ní, i kvůli (nikoli planým) obavám o svůj život, odletěl šah 17. ledna 1979 z Íránu, aby se již nikdy do své vlasti nevrátil. Podle jeho slov mu nucený útěk z vlasti „zlomil srdce“. V Káhiře brzy na to umírá.
Jeden z jeho výroků v exilu netřeba komentovat: „Mou hlavní chybou bylo dopustit, aby se lidé, žijící a opájející se minulostí, dostali k rozhodovacím pravomocem a postarali se o to, aby se do Íránu nedostala NEZÁVISLOST, KULTURNOST, zdravý duch, blahobyt a pohodlí.“
1. února 1979 se do své „vlasti“ díky téže revoluci z exilu vrací jistý Ruhollah Khomeini. Vyznání byl taktéž muslimského, jen trochu „z jiného vrhu“. Khomeinimu se během asi půl roku od faktického převzetí vlády nad zemí podařilo ekonomicky téměř zdevastovat vlastní zemi a mnohé úspěchy Bílé revoluce „zakopat hluboko pod zem“. Do ústavy implementoval nadřazenost náboženského vedení, v oblasti vzdělání uznával víceméně jen to náboženské. Pro ženy také nebyl „nový pořádek“ moc přívětivý. Prosperující zemi dokázal téměř přes noc poslat o několik dekád zpět v čase, měřeno „našimi“ západními standardy. Tak jako považuji šaha Pahlaviho za osvíceného monarchu, tak považuji Khomeiniho za nebezpečného psychopatického šílence.
Vztah k „vlasti“? Když se jej ptali po návratu z exilu, „Jaké to je, být po dlouhých letech zpět ve vlasti? Co cítíte?“ tento „vůdce“ s kamennou tváří odpověděl: „NIC“.
Komu asi ležel osud vlasti na srdci víc? Muži se jménem Reza Pahlavi nebo jeho protějšku jménem Rudollah Khomeini? Vzhledem k tomu, co o té zemi vím, je má otázka řečnická a pointa následující:
Na osobě Rezy Pahlaviho vidíte, že ne každý muslim je zrozen k páchání škod a zvěrstev.
Na osobě Khomeiniho zase vidíte, že ten, kdo páchat škody a zvěrstva chce, ten to bez ohledu na své vyznání dělat i bude.
Necítím odpor k jinému náboženství. Cítím odpor a hluboké pohrdání vůči těm, kteří jsou schopni jeho jménem páchat teror na nás ostatních…
