Článek
Případy Petra Macinky a Tomia Okamury ukazují, jak nebezpečně tenká může být hranice mezi legitimním koaličním vyjednáváním a politickým nátlakem.
Politika je uměním kompromisu. V demokratickém systému se vlády skládají z různých stran, jejichž představitelé musí hledat společnou řeč. To je normální a žádná koalice bez ústupků dlouhodobě fungovat nemůže.
Jenže kompromis má své hranice. A ve chvíli, kdy se z vyjednávání stává demonstrace síly, kdy se ministerské funkce mění v předmět ultimát a kdy se politická moc používá k vyřizování osobních či stranických účtů, začíná problém, který se netýká jen jednotlivých politiků. Týká se samotné kvality demokracie. Právě zde se nachází největší slabina současného vládního uspořádání Andreje Babiše.
Macinka a prezident: Z personálního požadavku se stane mocenský konflikt
Případ Petra Macinky a prezidenta Petra Pavla patří k nejvýraznějším příkladům politického nátlaku poslední doby. V lednu 2026 zveřejnil Pražský hrad textové zprávy, které ministr zahraničí Macinka prostřednictvím prezidentova poradce Petra Koláře adresoval hlavě státu. Jejich smyslem bylo prosadit jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí.
Macinka v komunikaci hovořil o tom, že prezident může získat klid, pokud bude Turek jmenován. V opačném případě hrozil konfliktem, který měl podle jeho slov vstoupit do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace. To není obyčejná debata o personálním obsazení ministerstva. Je to demonstrace politické síly vůči ústavní instituci.
Prezident označil obsah zpráv za pokus o vydírání a předal věc k prověření policii. Macinka naopak tvrdil, že šlo o legitimní politické vyjednávání. Policie případ nakonec odložila a její rozhodnutí se stalo pravomocným. Trestný čin vydírání tedy prokázán nebyl.
Tím však nezmizela politická otázka: Je skutečně přijatelné, aby člen vlády spojoval prezidentovo rozhodnutí o jmenování ministra s hrozbou politické odvety? Trestní právo a politická odpovědnost jsou dvě různé věci. To, že určité jednání není trestným činem, ještě neznamená, že je automaticky přijatelné jako standard politické kultury.
Okamura a policie: Když politik požaduje výměnu člověka, který stojí v čele instituce prověřující jeho případ
Ještě citlivější otázku otevřel Tomio Okamura v říjnu 2025. Předseda SPD oznámil, že pokud jeho hnutí vstoupí do vlády, bude usilovat o výměnu policejního prezidenta Martina Vondráška. A jak své stanovisko zdůvodnil? Mimo jiné vlastním trestním stíháním v souvislosti s předvolební plakátovou kampaní SPD. Zde je potřeba zastavit se u podstaty problému.
Policejní prezident nerozhoduje o zahájení konkrétního trestního stíhání. O tom rozhodují příslušné policejní orgány a dozorující státní zástupce. Vondrášek to ostatně veřejně připomněl. Okamura přesto spojil svou politickou představu o změně ve vedení policie s případem, který se týkal jeho vlastní osoby. Andrej Babiš tehdy označil Okamurův výrok za velmi nevhodný.
To je důležitý detail. Babiš si totiž už tehdy musel uvědomovat, jaký precedens by vznikl, kdyby se politická moc začala používat k personálním zásahům do vedení bezpečnostních institucí v souvislosti s kauzami politiků.
Nejde o tvrzení, že Okamura dokázal ovlivnit konkrétní policejní vyšetřování. Pro takové tvrzení nemáme důkaz. Jde o samotný princip: politik, který čelí trestnímu stíhání, by neměl spojovat své vládní požadavky s personálními změnami ve vedení policie. Nezávislost bezpečnostních institucí není luxus. Je to jeden ze základních předpokladů právního státu.
Babišův problém
Andrej Babiš vstupoval do vládnutí jako představitel nejsilnějšího hnutí. ANO získalo 80 poslaneckých mandátů. SPD má 15 a Motoristé 13. Dohromady disponují 108 hlasy. Na první pohled je tedy rozložení sil jednoznačné. ANO je dominantním partnerem a Babiš je premiérem.
Jenže parlamentní aritmetika má jednu nepříjemnou vlastnost: i patnáct poslanců může být pro osmdesátičlenný klub zásadních, pokud bez nich chybí většina. Babiš tak musí počítat s tím, že Okamurova podpora není automatická. Totéž platí o Motoristech. Každý spor se proto může změnit v otázku přežití koalice.
A právě tady se objevuje nebezpečná asymetrie. Babiš nese hlavní odpovědnost za výsledky vlády, její hospodářskou politiku i její mezinárodní postavení. Jeho menší partneři však mohou prosazovat své vlastní priority a v případě konfliktu hrozit odchodem.
Premiér se tak může dostávat do situace, kdy musí ustupovat nikoli proto, že považuje požadavek za správný, ale proto, že si nemůže dovolit ztrátu koaliční většiny. To je podstata politického zajatce.
Kdo vlastně v této vládě rozhoduje?
Největší problém nemusí spočívat v jednotlivých konfliktech, ale v jejich součtu. Macinka ukázal, že je připraven vést tvrdý spor s prezidentem kvůli personálnímu požadavku. Okamura ukázal, že chce spojovat účast SPD ve vládě s personálními změnami v bezpečnostním aparátu.
Oba politici mají vlastní voličskou základnu, vlastní politické ambice a vlastní představu o tom, kam má Česká republika směřovat. To je legitimní. Není však legitimní zaměňovat politickou odpovědnost za nárok na bezpodmínečné plnění vlastních požadavků.
Babiš má přitom k dispozici významnou politickou sílu. ANO není malá strana závislá na přežití díky koaličním partnerům. Má osmdesát poslanců, premiéra a většinu vládních resortů. Pokud tedy premiér opakovaně ustupuje požadavkům menších partnerů, je namístě ptát se, zda jde skutečně o nezbytný kompromis, nebo o jeho vlastní politickou volbu. Odpovědnost nelze donekonečna přenášet na koaliční partnery.
Demokracie není obchod s ministerskými funkcemi
V celé věci je ještě jeden podstatný rozměr. Vláda není soukromá společnost, v níž si jednotliví akcionáři rozdělují funkce a vzájemně se drží v šachu. Ministři ani premiér nejsou majiteli státu. Jsou jeho dočasnými správci.
Prezident není překážka, kterou lze odstranit hrozbou politické odvety. Policie není instituce, jejíž vedení se má měnit podle toho, zda její práce vyhovuje právě vládnoucím politikům. A parlamentní většina není bianko šek, který opravňuje menší koaliční strany k libovolným požadavkům.
Koaliční vyjednávání je legitimní. Politické ultimátum může být součástí parlamentní demokracie. Ale čím častěji se politická moc používá jako prostředek osobního či stranického nátlaku, tím naléhavější je otázka, zda se z běžného vládnutí nestává systém vzájemného vydírání.
Babiš musí rozhodnout, zda je premiérem, nebo správcem koaličních požadavků
Andrej Babiš nemůže tvrdit, že za všechno odpovídají Okamura s Macinkou. Je předsedou nejsilnějšího vládního hnutí, stojí v čele kabinetu a má k dispozici největší politickou sílu v koalici. Má právo odmítnout požadavky, které považuje za nepřijatelné. Má možnost hájit nezávislost institucí. Má také možnost říci, že některé hranice se jednoduše nepřekračují.
Pokud to neudělá, nemůže se následně tvářit jako pouhý pozorovatel konfliktů, které vyvolávají jeho koaliční partneři. Nejde přitom jen o Babiše, Macinku nebo Okamuru. Jde o pravidla, podle kterých se v České republice vykonává moc.
Demokracie totiž nestojí pouze na tom, kdo má dost hlasů, aby sestavil vládu. Stojí také na tom, zda lidé, kteří tuto vládu sestavili, respektují instituce, jejich nezávislost a hranice vlastní moci. A právě to je otázka, na kterou by měl Andrej Babiš odpovědět.
Protože premiér, který nedokáže říci svým koaličním partnerům ne, může sice dál sedět ve Strakově akademii. Otázkou však zůstává, nakolik skutečně řídí vládu, jejímž je předsedou.
