Článek
Česká zahraniční politika má teď už i slavnou tradici v tom, že se chová jako rozhádaný manželský pár na veřejnosti. Jeden chce na východ, druhý na západ a chudák hostitel v zahraničí jen zmateně přemýšlí, komu vlastně podat ruku dříve. Poslední výrok Andreje Babiše ohledně vedení delegace prezidenta Petra Pavla v Ankaře však tuto lidovou tvořivost posouvá do zcela nové dimenze. A je to čtení pro silné nátury.
Bylo to ve finále nešťastné, protože pokud jsme neměli mít tu ostudu v Ankaře, tak měl Ústavní soud rozhodnout o tom, že prezident Pavel je vedoucí delegace. Nebyl, seděl tam na místě ministra zahraničních věcí, takže to nebylo pro nás dobré.
Šéf ANO se nechal slyšet, že bychom v Turecku neměli ostudu, kdyby soud označil za šéfa delegace prezidenta Pavla. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o věcnou obavu státníka, kterému leží na srdci dobré jméno České republiky. Jenže při bližším pohledu se tento argument rozpadá jako domeček z karet na větrném pobřeží.
Kdo tady vlastně rozdává karty?
Připomeňme si základní lekci z ústavního práva pro začátečníky: Česká republika je parlamentní republikou. Vrcholným orgánem výkonné moci není Hrad, ale vláda. Je to právě premiér a jeho kabinet, kdo určuje zahraničněpolitickou linii, schvaluje cesty a dojednává složení i vedení oficiálních delegací.
Pokud tedy Andrej Babiš – a to už v roli současného premiéra – nahlas přemýšlí o tom, jak by složení delegace mělo či nemělo vypadat, vytváří dokonalou iluzi vlastní bezmoci.
„Tvářit se jako pasivní pozorovatel v systému, jehož otěže držíte, je mistrovská ukázka politického alibismu.“
Je to klasická strategie: vytvořit dojem, že za potenciální zmatek může jakýsi vnější nepřítel, soud nebo nekompetentní prezident, a přitom zcela opomenout, že klíč od celé situace leží na Úřadu vlády.
Pokrytectví jako pracovní metoda
Ostražitost před „ostudou v zahraničí“ je od Andreje Babiše zvláště pikantní. Mluvíme tu o politikovi, jehož vlastní éra v čele vlády byla lemována nepřeberným množstvím auditů Evropské komise, střety zájmů a rétorickými výstřelky, které diplomatům na ministerstvu zahraničí pravidelně způsobovaly žaludeční vředy. Když dnes Babiš varuje před ostudou kvůli soudnímu určování šéfa delegace, nedělá nic jiného, než že zneužívá procesní a ústavní detaily k politickému boji.
Princip je přitom jednoduchý. Zpochybnit autoritu prezidenta Pavla. Cíl je jasný. Vyvolat ve voličích pocit, že bez pevné ruky jednoho muže vládne v zemi chaotický amatérismus. Realita je přitom přesně opačná. Zmatek nevzniká tím, že by ústava byla špatně napsaná, ale tím, že ji političtí hráči ohýbají podle toho, jak se jim to právě hodí do předvolebních průzkumů.
Cena za politické divadlo
