Článek
Dnešek slibuje zvláštní den – ztichlé zákruty historie ožívají, když se člověk zaposlouchá do okamžiků, které tento kraj pamatuje:
Před očima se mi otevírá gladiátorská škola. Je to tu. Stejné místo, kde kdysi trénovali muži plní odvahy i strachu, pohánění snem o svobodě či touhou po slávě. V místnosti s kruhovou tréninkovou arénou si představím horké ruce gladiátora, jak svírají dřevěný meč. Mezi tribunami sedí lanista s pronikavým pohledem, hodnotícím každé zakolísání, každý výpad.
„Neštvi mě, Marce! Zvedni ten štít výš! Chceš snad, aby tě zabili hned při prvním klání?“ ozve se hromový hlas a ozvěna ho vrací zpět na kamenné stěny. Marcus, mladý nováček, upraví polohu štítu a znovu zarazí pohled do palu – cvičného dřevěného sloupu.
Procházím skrz dvoranu a prohlížím si repliky cely. Mohu si představit Marcuse, jak unavený po dlouhých hodinách cvičení klesá na tvrdou podložku ve své malé komoře. Je to prostor sotva dost velký pro jednoho muže jakoby i samotné jeho zdi chtěly ukázat neúprosnost osudu, který většinu gladiátorů čekal. Někde v jiných částech školy tráví večer zápasnické hvězdy a lanista – lidé, pro které život v aréně znamená nejen hru s osudem, ale i obchod.
Horká sluneční záře pomalu dopadá na obdélníkový dvůr gladiátorské školy. Zvučný hlas instruktora se nese vzduchem: „Palus je tvůj největší nepřítel, ale i tvůj nejlepší učitel. Soustřeď se! Nejen tělo, i mysl musí být ostrá jako tvůj meč!“ Na prašné cvičné ploše stojí mladý gladiátor jménem Titus. Pot s ním soupeří o každou kapku a jeho ruce, sevřené na dřevěném meči, se již třesou vyčerpáním. Přesto pere výpady do štíhlého sloupu před sebou se zarputilostí člověka, který ví, že selhání znamená smrt.
„Zítra tě čeká tvůj první souboj,“ pronese hlavní instruktor Drusus k Marcovi, když ho vyzvedne na nohy, protestujícího proti další ráně. Jeho tělo je mladé, ale už teď plné ran a modřin, jeho duše je neklidná jako zimní Dunaj za městskými hradbami. „Nezapomeň. Ten, kdo neovládá svůj strach, tady nemá místo.“
Procházím dřevěnou arénou, pečlivě rekonstruovanou na základech původní. Prsty přejedu po hrubém dřevě tribun. Přede mnou se zhmotní obrazy minulosti, skoro slyším dunění kroků zápasníků, cítím vůni potu a kovu. Jaké to muselo být, přemítám nahlas, tady sedět a pozorovat život a smrt tančit tak těsně vedle sebe?
Postupně se přesouvám k místu, kde bývala lázeňská část komplexu. Vyhřívané podlahy uklidňovaly těla gladiátorů po náročném tréninku, snad se tu ještě nese ozvěna tlumených hlasů, krůpěje potu mísící se s chladnou mlhou na stěnách. Klid vody a ticho lázní však zvrátí zvuk hlaholu přicházející z arény. Otočím se – a přímo před sebou, přes zavřené oči, vidím arénu plnou diváků.
Za dřevěnými tribunami tiše přihlíží Lucius, místní lanista - majitel školy, jež je srdcem Carnunta. Jeho chladné oči hodnotí každý pohyb, každé zaváhání svého svěřence. Vytrénovat dobrého gladiátora znamená nejen hrdost, ale také tvrdý obchod. Titus, otrok chycený v bojích s Markomany, překvapil svou odvahou i silou. Lucius má pro něj velké plány. „Ještě rok, možná dva tréninku,“ přemítá v duchu, „a oslavy na příští císařův festival ponesou mé jméno… a zlaté mince.“ Je to tak!
Marcus stojí v písku. Dýchá mělkými nádechy a jeho oči vyhledávají kolísající tvář na tribunách. Bezpečně poznal pohled ženy, o níž mu kdysi zpívali na venkově jeho bratři. Jenže teď tu není pro city, teď je tu pro boj. Jeho protivník, mohutný muž s helmicí, je už na místě. Štíty se střetnou s duněním, meče zadržují smrtící výpady. Jak se boj vyvíjí, Marcus začíná chápat: není to jen síla, co v tomhle světě vítězí. Je to odvaha, vynalézavost – a špetka štěstí. Za burácení davu přichází rozhodující zásah.
Městečko Carnuntum, rozeseté mezi nekonečné lány a vrtule větrných turbín, se za chladného prosincového dne zdá klidné až melancholické. Ale pod jeho povrchem se stále ukrývá příběh. Příběh lidí, jejichž životy byly vsazeny do hry, příběh křiku davů, bojů o přežití a přátelství, která vznikla tam, kde se většina potila strachem.
„Viva Marcus!“ Úleva, rozpačitý úsměv. Se zašifrovanou budoucností hledí Marcus do publika, na gesta lanisty, který přepočítává svoje mince.
Moje kroky vedou do vojenského amfiteátru, rozsáhlého kolosu, co připomíná, co v Carnuntu znamenal život – oddanost, boj a odhodlání. Vítr dál nese listí mezi ruinami a písek pod mými nohami mrazivě zašeptá, jako by se znovu rozbíhala dávná historie. Cítím, že Carnuntum nikdy úplně nezaniklo, je tu – zapsané v dřevu a kameni, připravené, aby ho znovu objevili ti, kdo chtějí slyšet jeho příběhy.
Zdroj videa: https://www.youtube.com/watch?v=9ECQm9vTJeE&t=15s
