Článek
Ve skrytých zákoutích velké monarchie, v domech nejvyšší smetánky i v usedlostech obyčejných vídeňských měšťanů, nacházíme české služky. Ženy, které dokázaly svou přítomností významně zasáhnout do života rakouské metropole. Byly to dívky a mladé ženy pocházející převážně z venkovských a často velmi chudých oblastí jižních a východních Čech i Moravy, které z existenční nutnosti opustily rodný domov, aby hledaly štěstí, výdělek a bezpečnější životní podmínky v rušné Vídni.
Stereotyp české služky – romantické, obětavé, ale i naivní a venkovské dívky – prostupuje literaturou i veřejným míněním. „Ziegelböhmen“, označení původně určené českým dělníkům v cihelnách, proniká do řeči i pro služky: Češka je v očích Vídně především venkovanka.
Pro většinu z nich byla cesta do Vídně jedinou možností, jak uniknout z kruhu chudoby, která na malých statcích a v přelidněných vesnicích českých zemí panovala. Nutnost uživit svou rodinu, touha pomoci rodičům i sourozencům nebo prostá nemožnost najít obživu v rodném kraji přivedla tyto dívky často už ve čtrnácti nebo patnácti letech do cizího světa, který byl stejně fascinující jako tvrdý.
Pracovitost a spolehlivost jako známka kvality
V rakouské metropoli nezačínal den české služky klidnou snídaní. Její život určoval přesný a neúprosný koloběh povinností. Už s východem slunce byla dávno na nohou, zametala kuchyň, rozdmýchávala oheň v kamnech, nosila uhlí a vodu, připravovala jídlo, brouzdala v chladných sklepních prostorách a v tichých koutech měšťanských paláců. Práce začínala často ještě za tmy a končila pozdě večer, když celá rodina spala. Jedny a tytéž úkoly se bez oddechu opakovaly den co den, často čtrnáct i více hodin v kuse.
To právě tato rutina, tvrdá, ale pravidelná, dala českým služkám pověst osob nesmírně pilných, obětavých a houževnatých. Jejich spolehlivost a pečlivost byly vnímané jako záruka kvalitní domácnosti. Mnichovské, vídeňské i pražské paní domů často tvrdily, že „s Češkou je méně starostí“ – věděly si rady v každé situaci, šetřily svěřené prostředky, nikdy si nestěžovaly na úmornou práci a okolí je vnímalo jako ženy schopné, ctižádostivé a flexibilní. Dobré postavení na trhu práce si vysloužily nejen tím, že byly ochotné dřít více než jiné, ale také svou všestranností. Hlavně rozuměly vaření, praní, šití, úklidu, péči o děti i domácí mazlíčky.
Obliba českých služek byla natolik výrazná, že v mnoha rodinách se předávaly informace o tzv. osvědčených dívkách z Čech téměř jako rodinné dědictví. Zkušenosti s jejich pracovitostí a poctivostí předčil jen málokterý jiný přistěhovalecký proud pracovnic. Právě z těchto důvodů se české služky staly nedílnou součástí každodenního života vídeňské společnosti.
České služky přinesly do Vídně i rozmanité kulinářské dovednosti. Jejich dědictví je dodnes patrné v nejznámějších tradičních pokrmech. Knedlíky, buchty, povidlové taštičky nebo jednoduché, ale výživné polévky se staly samozřejmostí i pro vídeňské domácnosti, které do té doby znaly spíše typické rakouské receptury. Česká služka musela plýtvat co nejméně, uměla vykouzlit syté jídlo z mála surovin a vždy hospodařila tak, aby ani kousek chleba nepřišel nazmar. Její šetrnost byla dána chudými poměry, z nichž vzešla, a právě tato schopnost si našla cestu i do kulturních praktik a hodnot vídeňského měšťanstva.
Nešlo však jen o kuchyni. Služky velmi často posílaly většinu vydělaných peněz zpět domů, snažily se uspořit alespoň malou částku pro rodiče a mladší sourozence. Občas z jejich více než skromné výplaty zůstal jen nepatrný obnos na vlastní potřeby. Všechno ostatní bylo obětí, kterou přinášely v naději na lepší zítřek svých nejbližších.
Navzdory každodenní důležitosti, kterou přinášely do vídeňských domácností, zůstávaly české služky uzavřené v přesně vymezených mezích společenské struktury. Jejich postavení bylo pevně spoutané představami o tzv. slušné děvečce: pracovité, tiché, obětavé, možná někdy poddajné a naivní, s výrazným venkovským původem.
Tento kulturní stereotyp pronikal do humoru, literatury, veřejné debaty i jazykových narážek, kde byla Češka často prezentována jako někdo, kdo je zelenáč v městském životě, kdo má potíže s němčinou a taky má nevhodně tvrdý přízvuk. Někteří Vídeňané, především z vyšších vrstev, české ženy považovali sice za spolehlivé pracovnice, ale i tak trochu za druhořadé.
Sociální žebříček byl vždy striktní. Služka mohla být pro Paní domu nepostradatelná, avšak nikdy ne rovnocenná. Přespávala v úzké komoře v podkroví nebo suterénu, její příjem stěží pokryl základní potřeby a běžně jedla jen zbytky. Volné dny byly sporadické, a pokud si chtěla odpočinout, musela často žádat o svolení. Každodenní kontakt s vyšší společností jí nevynášel vřelost ani uznání. Spíš ji stavěl před zrcadlo společenských předsudků.
Tvrdý životní úděl českých služek v cizím městě nutil dívky, aby hledaly oporu ve vlastním společenství. Proto se aktivně zapojovaly do krajanských spolků, navštěvovaly české kostely, charitativní kluby, vzdělávací kurzy i kulturní představení. Spolky jako Komenský nebo různé ženské vzdělávací iniciativy nabízely negramotným i pologramotným dívkám večerní kurzy čtení, psaní a němčiny.
Právě v těchto komunitách našly naději na lepší zaměstnání, možnost sebevzdělání i vzácné přátelství. Společenství bylo často také jedinou ochranou před zneužíváním či nevhodným chováním některých zaměstnavatelů, kteří si byli vědomi osamělosti a zranitelnosti svých služek.
Živý městský spolkový život pomáhal udržovat českou identitu. Slavily se tu tradiční svátky, hrály české divadelní hry, zpívaly národní písně, pečovalo se o krajanské kontakty. Dívky si mezi sebou vyměňovaly nejen rady a recepty na nejlepší knedlíky, ale i dopisy od rodiny, které byly mostem mezi starým domovem a novým, někdy velmi osamělým městským životem.
Dobrá služka jako otázka perspektivy
Byly české služky opravdu ty dobré služky? V očích vídeňských měšťanů pravděpodobně ano. Jejich pracovitost, schopnost obětovat se pro rodinu, šikovnost v kuchyni i v domácnosti, jejich skromnost a tichá přizpůsobivost vstoupily do místního folkloru, anekdot i každodenní praxe. Z formálního hlediska byla jejich role v monarchii nezastupitelná, mnohdy byly pilířem fungování celých domácností, bez nichž by se život tehdejší Vídně sotva obešel.
Ale za touto blyštivou fasádou spolehlivosti se skrývaly i příběhy plné odříkání, bolesti a těžkostí. Mnohé z těchto žen bojovaly s nemocemi, vykořisťováním i samotou. Své síly čerpaly z touhy pomoci rodičům a sourozencům, z malých krůčků, které vedly k lepšímu vzdělání, či ze vzácných okamžiků radosti strávených s krajany. Každý vzkaz či mince odeslaná domů, každé pravidelné setkání s českou komunitou, každá schovaná fotka rodné vísky v uzlíčku osobních věcí byla velkým pokladem.
Zdroje: Chodějovská, Eva. 2014. České služky ve Vídni: Migrace, život a práce českých žen v rakouské metropoli na přelomu 19. a 20. století. https://de.wikipedia.org/wiki/Ziegelböhm
