Článek
Na palubě remorkéru, kde pracoval, se Okene právě nacházel na nejméně vhodném místě – na toaletě – když katastrofa udeřila. Divoká vlna otočila remorkér vzhůru nohama. Okene skončil na podlaze a toaleta nad ním. Pokusil se otevřít dveře a uniknout, ale toaleta mu spadla na hlavu. Stihl si všimnout, jak mu z rány teče krev, pak se úplně setmělo.
Koupelna se začala plnit vodou. Netrvalo to dlouho. Jednu minutu, dvě minuty – a cítil, jak se loď dotkla mořského dna. Třicet metrů pod hladinou se loď zastavila. Okene sám nepoužívá slovo „katastrofa“ k popisu událostí z 26. května 2013 a tří mimořádných dnů, které následovaly.
Okene se věnoval své obvyklé ranní rutině, když došlo k nehodě. Bylo mu 29 let a pracoval jako kuchař na remorkéru Jascon-4, který pomáhal ropnému tankeru asi 20 mil od pobřeží Nigérie. Byly bouřky, rozbouřené moře. Remorkér pomáhal tanker stabilizovat. Okene vstal, pomodlil se, jako každé ráno, a zamířil do kuchyně, aby zapnul plotýnky k snídani. Ještě se neoblékl a měl na sobě jen boxerky. Za tři dny měl nastoupit na dovolenou. Přemýšlel o tom, když mířil do koupelny, kdy smrtící vlna udeřila.
Když se konečně dostal z koupelny, neměl tušení, kde vlastně je. Objevili se další členové posádky a snažili se otevřít vodotěsné dveře. Okene se ale rozhodl, že nemá čas čekat a odplaval hlouběji do útrob lodi. Síla vody ho nakonec smetla do další toalety, která se ale naštěstí úplně nenaplnila vodou díky tomu, že posádka měla z bezpečnostních důvodů ve zvyku mít dveře zavřené.
Vzduch nemohl z lodi úplně zmizet. Někteří museli byli uvězněni uvnitř. Držel hlavu v malé vzduchové kapse pod stropem – což byla ve skutečnosti podlaha – přilepenou k základně umyvadla. Zavřený ve tmě slyšel tolik výkřiků – to jeho kolegové volali a plakali.
Během této děsivé situace Okene zachoval chladnou hlavu a rozhodl se, že se nevzdá a udělá vše pro to, aby se dostal ven. Jeho praktické myšlení a schopnost rychle se rozhodovat mu nakonec umožnily přežít tuto hrůznou událost.
Okene si všiml větracího otvoru, který rozbil. Ostrý kus oceli, který z něj uvolnil, mu posloužil jako nástroj k otevření dveří a osvobození se z místa. Zatímco se snažil osvobodit, jeho kolegové kolem něj postupně utichli. Jeden po druhém. Přestal je slyšet. Předpokládal, že stačili utéct.
Když Okene konečně otevřel dveře a vstoupil do další strojovny, našel dvě záchranné vesty, každá s baterkou. Jednu baterku si strčil do úst, druhou si schoval do trenýrek a znovu se pustil k vodotěsným dveřím. Cestu k nim však brzdily chodby zatopené vodou, bez vzduchového kapsy. Okene neměl dostatek vzduchu na to, aby se dlouho prodíral k východovým dveřím.
A tak se vrátil zpět do bezpečí své vzduchové kapsy a pokusil se dostat k vodotěsným dveřím. Při jednom ze svých pokusů se málem ztratil na cestě zpět do bezpečí strojovny. Bylo tam hodně dveří, strojovna, chladicí jednotka, jídelna. Pokud jste uvízli v jakékoli místnosti, byli jste ztraceni. Byla úplná tma, byl zmatený.
Později se dozvěděl, že jeden z jeho kolegů vstoupil do jídelny a utopil se. Okene prohledával tašky a našel plechovku sardinek, plechovku koly a nějaké kombinézy. Roztrhal je na proužky a svázal je dohromady do provazu. Jeden konec připevnil ke dveřím kabiny. Zcela vyčerpaný a unavený se ocitl u vodotěsného poklopu.
Chladná voda ho neustále sužovala. Okene narychlo vytvořil malý vor z dřevěných desek, které vytrhal ze stropu. Seděl nahoře ve své malé vzduchové kapse a vymýšlel cestu ven z vraku a dveří, které se ani za nic nepohnou. Bylo to, jako by přešel do paralelního světa, kde jediným smyslem času bylo tlumené hučení lodí pohybujících se oceánem téměř 30 metrů nad ním.
Okene si uvědomil, že nesmí opustit svou malou základnu. Otevření vodotěsných dveří se zdálo nemožné. Navzdory strachu a bolesti přežíval na plechovkách sardinek a kole, zatímco ho raci kousali jako svou potravu a způsobovali mu bolavé rány. A po celou dobu hladina vody nebezpečně stoupala. Okene myslel na svou matku a na svou ženu.
Když ticho narušil znenadání zcela jiný zvuk, docela blízko, Okene netušil, že přišel potápěč, aby na plavidlo umístil signální bójku. S nadějí tloukal do boku lodi a snažil se bušením signalizovat, že žije. Netušil, kolik hodin nebo dní je pod vodou. Uvědomil si, že vidí malé světlo v temnotě – odraz světla vypadal jako bublina. Odhodlaně se pokusil najít zdroj světla a nakonec se mu to podařilo.
Byl to jako ty předešlé dny, kdy si potápěč zaznamenával svůj ponor na kameru své helmy. Ale zdánlivě rutinní záchranný sestup pod hladinu se v jediném okamžiku změnil v děsivý objev. Když spatřil bledou dlaň Harrisona Okena plovoucí ve vodě před sebou, věděl, že něco je jinak. Bylo to další tělo, jehož objev byl nahlášen. Okenova ruka se pak začala hýbat a chytila ho.
Okene byl odveden do potápěčského zvonu a poté do dekompresní komory, kde strávil další tři dny. Jakmile byl záchranáři informován, že byl pod vodou téměř tři dny, byl v šoku. Neuvědomoval si, že byl sám pod vodou po tak dlouhou dobu. Začala pro něj nejtěžší část – přijetí skutečnosti a s tím spojené změny v jeho životě.
Podstoupil terapii u psycholožky, ale nemohl najít odpovědi na své otázky. Jeho život byl v neustálém pohybu a musel se znovu začlenit do společnosti. Ironií osudu byl rok po potopení lodi Jascon-4 účastníkem další nehody, kdy jeho auto sjelo z mostu do vodní nádrže. Okene a jeho přítel byli naštěstí nezranění byli schopni sami se dostat z auta ven.
Po rozchodu s manželkou v roce 2015 se jeho život ocitl v temnotě. Žil sám se svým psem, bez dětí a bez manželky. Byl frustrovaný a cítil se úplně sám. Byl v těžké depresi, ale nikdo o tom nevěděl, nikdo mu nemohl pomoct. Tato zkušenost byla pro něj děsivější než jeho čas strávený pod vodou.
Rozhodl se, že musí udělat krok vpřed a začal navštěvovat potápěčský kurz. Když kurz dokončil, informoval o tom svého bratra. Ačkoli se bál vody, věděl, že se musí přemoci svůj strach a být silný. O osm let později se Okene stal potápěčem a dnes pracuje na stavbě a opravách ropných a plynárenských zařízení. Nyní má partnerku a tři děti. Jeho zkušenosti pod vodou a přežití ho velmi změnili a zlepšili mu život.
Okene dnes žije v domě u jezera, ale stále touží po domě u oceánu. Jeho zkušenosti mu ukázaly hodnotu života a věří, že Bůh je s ním. Jeho cílem je nyní dotknout se co nejvíce životů a šířit dobro.
Zdroj: Associated Press, The Guardian, Insider
