Článek
Kapky se trefují na kapotu auta a hladinu kaluží, jako by rytmicky hlásaly zprávy z nebes. Hromy burácí a každým úderem zdůrazňují svoji sílu. Skupina nás, cestovatelů, zaujatých a zároveň mile ochromených touto neobvyklou scenérií, pomalu přestává mluvit.
Náš průvodce a zároveň řidič Emmanuel, který je skutečným znalcem místních zvyků, s klidem a rozvahou, jež bývají typické pro zkušené průvodce, bedlivě sleduje naši skupinu. Jako empatický vůdce chápe, že každé prostředí vyžaduje svou vlastní etiketu a pravidla chování, která je třeba respektovat.
S pohledem plným pochopení se k nám obrací a začíná udílet konkrétní pokyny týkající se vhodného oblečení pro vstup do posvátných prostor tohoto kláštera. Připravenost je hlavní, opakuje s vážným výrazem, který však nepostrádá náznak úsměvu – chápu, rituál opakuje asi už nesčetněkrát, ale stále s láskou a respektem v hlase.
My všichni, jako poslušní žáci, se snažíme vyhovět jeho radám co nejrychleji a s maximální péčí. Emmanuelovi pokyny zahrnují zahalení ramen a kolen, což je nezbytný krok, aby se zajistilo, že jsme vhodně připraveni na návštěvu tak duchovně nabitého místa.
Na parkovišti se tak rozbaluje malá módní přehlídka roušek, šátků a lehkých plášťů, které pečlivě přehazujeme přes svá ramena. Ihned po příchodu si také musíme zout boty, abychom mohli bosí, cítící tvrdost kamene a jemnost žuly, vkročit na posvátnou půdu kláštera, dokonce i v místech, kam bychom jindy neváhali vkročit obutí, jako je třeba toaleta.
S úžasem v očích a deštěm stále jemně kapkajícím ze stromů jsme se pouštíme do průzkumu chrámu, do míst, kde mniši v posvátném tichu meditují a žijí své každodenní rutiny. Budovy zdánlivě obydlené pouze tichem a klidem nabízejí ve skutečnosti nepřeberné množství příběhů vytesaných do zdí a stop vážené tradice, kterou byť jen můžeme tušit za zdmi a sloupy.
Okolí, kde příroda obklopila architekturu jako ochranná náruč, nabízí scenérie pro zklidnění mysli a naplnění klidem. Znovu a znovu se Emmanuel svou přítomností proplétal mezi námi jako „moudrý pastýř“, připomínající nám pravidla chování a respektu k posvátnosti každého objektu, každého kroku, který jsme na této půdě činili.
Po tom, co déšť ustal, což se zdálo jako malý zázrak, se nám nabídla neobyčejná podívaná. Zlatavé zdi budov rozehráli svůj vlastní lesk, odrážející jemné paprsky slunce, jako by samy zářily zevnitř. Sloni a vznešené, mírně se usmívající sochy Buddhy se třpytí v jemných kapkách, jako by byly ozdobeny tisíci drobných diamantů, což nás uchvacuje natolik, že zcela zapomínáme na čas. Zavřu oči a vdechuji vůni mokré země, cítím dar okamžiku, kterou klid návštěvy kláštera mohl poskytnout.
