Článek
„Dědo…“
„Hm?“
„To jsem já, Jirka.“
„Já vím, chlapče. Tebe bych poznal kdykoli.“
„Na recepci mi řekli, že už tě vánoční trhy nezajímají. Že jsi tam letos nechtěl jít.“
„Na co trhy, Jirko? Studenej vítr, horkej čaj za stovku a všude lidi, co se smějou, jako by jim nic nechybělo. Jako by o Vánocích nebyla žádná prázdná křesla u stolu.“
„Ale, dědo… myslel jsem, že třeba… že bychom mohli jít spolu. Koupil bych ti vánoční perník. Nebo svařák.“
„Tobě, hochu, už několik let nedochází, jak ten starej chlap tady přemýšlí. Na co mi bude perník? Není vedle mě nikdo, koho bych na něj pozval. A svařák? K čemu mi je svařák, když chuť s každým rokem mizí… stejně jako vzpomínky…“
„Tak jsem tě chtěl aspoň vidět. Štědrý den bude letos jiný. Mamka říkala, že tentokrát – “
„Nemluv o tvé matce. Ne, dneska ne. Nemluv, jak bude všechno jiný a lepší. Stejně mě zítra necháš zas v tomhle pokoji s proutěnou židlí a televizí, co hučí seriál za seriálem.“
„Já tě jenom… já tě jenom chtěl potěšit! Dědo, copak nejsi rád? Jsem přece tady!“
„Ale kdy? Jeden večer za rok? Jirko, jedním plamínkem v mým dni, který za chvíli sfoukneš a vrátíš se zase ke svýmu životu? Věříš, že jsem tady rád? Že mě těší být ten zapomenutej? A víš ty co? Možná je to tak lepší. Možná si svět radši uchovám, jakej byl, než abych každej týden mapoval, jak se mi moji blízcí vzdalujou, jak rostou, jak odcházejí – místo abych rostl s nima!“
„Takže co, dědo? Odmítáš mě vidět? Chceš tu být prostě sám? Copak já za to můžu?“
„Nemůžeš, chlapče… Ale to přece neznamená, že to nebolí. Že se netoužím držet za ruku s tvojí babičkou, i když už je patnáct let pryč. Že mi netrhá srdce, jak už tátu nepoznávám kolem očí, protože ve tvým věku neměl tolik vrásek. A že se mi hlavou pořád znovu a znovu netočí myšlenka, kde jsem selhal, že vás vídám jen na chvíli, jenom… z povinnosti?“
„To přece není z povinnosti! Já tě mám rád, dědo!“
„Rád? Ano, Jirko, možná máš. Na tři hodiny v roce, s perníkem v kapse. Ale já… já měl rád tolikrát víc, tolik dřív. Měl jsem rád vás všechny. A měl jsem rád i vánoční melodie. To tady ale, hochu, neslyšíš. Tady slyšíš jen boty s tvrdými podrážkami sestry Heleny. Každý večer. Šoup, šoup, šoup…“
„Dědo…“
Chvíli mlčí. Je jen ticho. Mimo okno se pomalu snáší první vločky. Vnuk si sedne na zem a položí ruku na leštěné madlo křesla.
„Co bych mohl udělat, dědo? Řekni mi to a já to udělám.“
„Zůstaň déle. Podívej se na fotky. Vyprávěj mi o svým životě. Aspoň chvíli mě nech mít pocit, že o něco pořád ještě mám komu stát. Že přece jen stojím ve tvým stromě někde blízko ke kmeni – ne jako suchá větvička už jen na okraji.“
„Zůstanu. Zůstanu, dědo.“
„Tak mi o sobě pověz, hochu. Pověz mi tolik, abych měl co si vybavovat, až tu zas budu sám.“
