Článek
Nemluvím o středověkém žaláři. Nemluvím o tajné mučírně diktátorského režimu. Tohle se děje právě teď, v té prý nejdemokratičtější zemi světa – v USA. Vítejte v podzemním bloku H Unit oklahomské státní věznice, kterému nikdo neřekne jinak než HROBKY.
Britský deník The Guardian právě odpálil mediální bombu. Získal a zveřejnil ručně psané dopisy vězňů, které se podařilo propašovat z tohoto podzemního bunkru v městečku McAlester. Ty řádky netisknou jen fakta. Ty řádky krvácejí. Jsou syrovým, děsivým svědectvím o tom, jak systém cíleně likviduje lidskou příčetnost.
Tady dole v Hrobkách nejsou žádná okna. Je to opravdu jako žít v jeskyni. Je tu tma a vlhko. Tohle místo lidi prostě dohání k šílenství. Nejhůř člověk snáší tu izolaci. Ztratíte přehled o dnech a nocích… Je to reálná forma psychického mučení, ze které se někteří lidé už nikdy nevrátí.
Když se tma stane zbraní na mučení
Představte si ten teror. Lidské tělo potřebuje světlo, aby vědělo, že žije. V Hrobkách ho ale nedostanete. Blok byl sice dokončen v roce 1991 jako supermoderní maximum-security komplex, ale cely jsou zapuštěné hluboko pod zemí, bez jediného okna. Už v roce 1994 organizace Amnesty International varovala, že tyto prostory jsou pro lidské bytosti naprosto nevhodné. Co se od té doby změnilo? Vůbec nic. Právě teď v nich hnije 248 lidí.
Doktorka Sondra Crosby, světová expertka na přežité mučení, která vyšetřovala lidi z tajných věznic CIA po 11. září, mluví bez obalu: Odpírání slunečního světla je regulérní, kruté mučení. Způsobuje těžké psychické zhroucení, ztrátu prostorové orientace, ale také brutálně zvyšuje riziko rakoviny a infarktu. V Hrobkách se tma nepoužívá jako trest. Používá se jako zbraň.
Krev, výkaly a patnáct krys u nohou
Pokud vám ze samotné tmy nenaskakuje husí kůže, čtyřiadvacetiletý Edward Sparks III vás spolehlivě probere z iluzí. Edward sedí v podzemí většinu času z posledních čtyř let. Jeho dopisy se čtou jako ten nejzvrácenější filmový horor. Popisuje špínu, kterou ze sebe nemůžete smýt, protože vězni nedostávají šanci se osprchovat – jeden z trestanců uvádí, že strávil bez vody neuvěřitelných 50 dní v kuse!
Mezi dveřmi a celou je sprchový kout, kde se vám pod nohama hemží všechno od hadů přes krysy až po brouky. Krys je tu tolik, že vám lezou po tácech s jídlem. Klidně jich máte patnáct najednou. Slyším muže křičet a plakat, když je vytahují z cel po sexuálním napadení, s krví a výkaly stékajícími po nohách… A dozorci? Ti jen projdou kolem.
Svědectví z různých cel se shodují v detailech, ze kterých se zvedá žaludek. Dozorci podle vězňů kopou tácy s jídlem do cel skrze vrstvy lidských výkalů, které se hromadí na chodbách. Když psychicky nemocní vězni v záchvatech zoufalství mlátí do dveří, odpovědí jim není lékař, ale slzný plyn.
Stavba věznice navržené podle návrhu zařízení v Leavenworthu začala v květnu 1909. Stát zakoupil přibližně 6,30 km² pozemku. S využitím vězeňské práce byly nejprve dokončeny západní budova a administrativní budova, rotunda a východní budova přišly na řadu později. Státní věznice v Oklahomě, zaprovozněna v roce 1911, je zdrojem zaměstnanosti a místních příjmů v McAlesteru.
Vězni tvrdí, že dozorci nosí na vestách symboly chilli papriček – jako trofeje, jako zvrácené odznáčky za každého vězně, kterého ten den oslepili pepřovým sprejem.
Madhouse – živí mrtví – bez zastání
Podzemní sekce stírají rozdíly mezi vězením a starým, brutálním blázincem. Je tu zavřená řada psychicky nemocných lidí, kterým dozorci odpírají léky. Joshua Dawkins, který slyší hlasy už od dětství, píše o emocionální horské dráze, kdy ho deprese a samota drtí tak strašně, že myslí jen na jediné: jak to všechno skončit. Pokusy o sebevraždu jsou na denním pořádku. Jeden z vězňů se po marném prosíku o psychiatrickou pomoc v cele oběsil.
A co na to oficiální místa? Jako vždy, jen chladná byrokratická zeď. Oklahomské ministerstvo nápravných zařízení (ODOC) reaguje stručným, alibistickým prohlášením: „Obvinění vyjádřená v dopisech jsou nepřesná. Postupujeme podle státních i federálních zákonů a bezpečnost vězňů bereme vážně.“ Jenže papír snese všechno. Stěny Hrobek ale dál nasávají krev a slzy.
Pro Tremane Wooda, jehož slova jsem použil na začátku, toto peklo naštěstí skončilo. Minulý měsíc byl po nečekaném udělení milosti převezen do jiného zařízení.
„Mám teď v cele okno,“ napsal v posledním dopise s úlevou, ze které mrazí. „Svítí slunce, takže je to pro mě dobrý den. Z toho, co jsem prožil v Hrobkách, se ale nikdy úplně nevzpmatuji. Už nikdy nebudu stejný člověk.“
