Článek
Když Egypt, tak jedině Daháb, píšu vám o něm už podruhé, a tentokrát těmito slovy zahajuji své vyprávění z prosincového rána, kdy se toto malebné město na pobřeží Akabského zálivu pomalu probouzí ze svého nočního spánku a já, jako jediný blouznivec v ranních hodinách, kráčím jeho téměř prázdnými ulicemi, které jsou jinak během dne plné turistů, obchodníků a místních obyvatel.
Musíte chápat a pochopit můj důvod, proč jsem si vybral právě Daháb a ne některé z mnohem populárnějších egyptských destinací. Vidíte, drtivá většina českých turistů, kteří se rozhodnou navštívit Egypt během zimních měsíců, míří téměř automaticky do velkých bazénových komplexů v Hurghadě nebo Šarm aš-Šajchu, kde se nachází obrovské hotelové resorty s all-inclusive službami, nekonečnými bazény, animačními programy a vším, co si průměrný turista může přát.
Já ale znovu, už podruhé během tohoto roku, volím právě Daháb – toto menší, autentičtější a v mnoha ohledech klidnější město. Moje volba není náhodná ani impulzivní. Vybírám si Daháb nejen kvůli jeho jedinečné duši, která se výrazně liší od atmosféry velkých turistických středisek, kde člověk často má pocit, že je v umělém prostředí vytvořeném výhradně pro turisty, ale také proto, že Daháb představuje dokonalou strategickou základnu pro nejrůznější výlety do vzdálenějších destinací.
Odtud se mohu snadno vydat do nově otevřeného Velkého egyptského muzea v Káhiře, které je jedním z největších archeologických muzeí na světě a které bylo nedávno zpřístupněno veřejnosti po mnoha letech příprav a stavebních prací, nebo dokonce do Jeruzaléma, což je výlet, který vyžaduje určité plánování, ale z Dahábu je relativně dostupný (450 km).
Proto znovu volím stejný hotel, který nese název Safír, a kde jsem už pobýval během své předchozí návštěvy v červnu tohoto roku. Tady už se cítím skoro jako doma, když moje nohy téměř automaticky nacházejí známou cestu ulicemi, které jsem už jednou prošel. Nemusím hledat recepci ani ztrácet drahocenný čas hledáním „svého“ bungalovu mezi desítkami podobně vypadajících staveb v hotelovém komplexu. Všechno už znám, všechny cesty, všechny zkratky, všechny tiché kouty, kde se dá najít chvíle soukromí.
Ranní Daháb je skutečně zcela jiný svět než ten, který znám z odpoledních a večerních hodin. Ulice jsou tiché a téměř úplně prázdné, obchody jsou zavřené a jejich majitelé pravděpodobně ještě spí ve svých domovech, nebo se jen připravují na další den obchodování s turisty. Jediná ospalá kočka, jejíž srst má barvu písku, se hřeje v prvních zlatavých paprscích ranního slunce, které se pomalu šplhá nad obzor moře, a zvídavě na mě mrká svýma zelenýma očima, jako by se divila, co tu dělám v tuto hodinu.
„Taky jsi tady sám, co?“ usmívám se na ni a ona mi odpovídá tichým mňouknutím, než si znovu složí hlavu na tlapy a pokračuje ve svém ranním odpočinku. Míjím jednu zavřenou restauraci za druhou, krámky se suvenýry, které budou později nabízet egyptské šátky, papyry, sochy egyptských bohů a další turistické upomínky.
Otevřená je pouze místní mešita Al Huda – před jejím vchodem vidím úhledně srovnané boty věřících, kteří právě konají svou ranní modlitbu, což mi připomíná, že život v tomto městě se řídí nejen potřebami turistů, ale především tradicemi a vírou místních. A samozřejmě je otevřená i policejní stanice, kde sedí ospalí policisté s šálky horkého čaje v rukou, povídají si navzájem a občas se podívají směrem k ulici, kontrolujíc, zda je všechno v pořádku.
Procházím kolem cestovní kanceláře, která nese název Dahab Safari Day Tours a která je známá tím, že organizuje různé jednodenní i vícedenní výlety do okolí. „Tady jsem byl v červnu na výletě do Petry,“ vzpomínám na své předchozí cesty, kdy jsem strávil celý den cestováním do Jordánska, abych navštívil toto slavné starověké město vytesané do růžových skal. Ranní nebe je zatažené šedými mraky, slunce ještě bojuje o nadvládu na obloze a zdá se, že bitva bude trvat ještě nějakou dobu.
Moře je klidné, jeho zvuky jsou příjemně tiché – slyším jen jemné šplouchání vln o břeh, které vytváří uklidňující melodii. Míjím slavné „pelešárny“, jak se běžně říká těmto nízkým sedacím plochám pokrytým barevnými polštáři a koberci, které hýří všemi barvami duhy – červenou, modrou, zelenou, žlutou, oranžovou. Tyto pelešárny budou za pár hodin plné turistů, kteří si objednají čaj, kávu nebo vodní dýmku a budou zde trávit hodiny pozorováním moře a lidí procházejících po promenádě.
Ulice se pomalu, ale jistě probouzejí k životu. Objevují se první ranní chodci, místní, kteří vyráží do práce nebo na nákup, a několik ranních ptáčat mezi turisty, kteří zřejmě nemohli spát, nebo chtěli využít klidu ranních hodin. Otevírají se první restaurace, jejichž majitelé vynášejí židle a stoly na ulici, stírají prach z nočního větru a připravují se na příchod prvních zákazníků.
Ve vodě už vidím první potápěče z některé z mnoha místních potápěčských škol, které v Dahábu vykukují téměř na každém rohu, protože je proslulý svými vynikajícími podmínkami pro potápění a šnorchlování. „Voda musí být teplá,“ říkám si nahlas, když sleduji jejich lehký a elegantní pohyb pod hladinou, jak se pohybují mezi koráli a rybami, které jsou v těchto vodách hojné. Potápěči se zdají být úplně ve svém živlu.
Pouliční psi mě provázejí na mé procházce. Přistupují ke mně zvídavě, ale zároveň přátelsky, což je typické pro psy v Dahábu, kteří jsou zvyklí na turisty a mají mírumilovnou povahu. Teplota vzduchu je příjemná, není ani příliš horko, ani chladno, je to ideální počasí, jaké bychom teď v Česku hledali marně. Moře se zdá být teplejší než okolní vzduch, což vytváří zajímavý kontrast – když se přiblížím k vodě, cítím, jak od ní stoupá teplý vzduch.
„Zůstáváme až do pátého ledna,“ sděluje mi český pár, který potkávám na promenádě během své procházky. Jsou to manželé kolem padesátky, opálení od slunce, vypadají uvolněně a šťastně. „Hlavně kvůli vodním sportům,“ pokračuje muž s nadšením v hlase. „V této době je to tady nejlepší na kitesurfing. Vítr fouká ideálně a voda je ještě dost teplá, takže není potřeba neopren.“ Jeho partnerka přitakává a dodává, že už to tady mají rezervované třetí rok za sebou, protože prosincové podmínky v Dahábu jsou opravdu výjimečné. Povídáme si ještě chvíli o jejich zkušenostech, o nejlepších místech pro surfování a o tom, jak se město změnilo za poslední roky.
Chápu – naprosto dokonale. Polovina prosince je v Dahábu skutečně kouzelná, možná dokonce kouzelná více než v jakémkoliv jiném období roku. Není sezóna, která přichází až později, takže město není přeplněné turisty, ale zároveň už počasí je dostatečně příjemné a stabilní na to, aby se dalo plně užívat všech aktivit, které Daháb nabízí. Moře je stále teplé po horkém létě, vzduch je svěží, ale ne studený, a vítr, který zde fouká téměř neustále, je ideální pro všechny druhy vodních sportů.
Psi, kteří mě po celou dobu doprovázeli jako věrní společníci, náhle vtrhávají do moře s radostným štěkotem a šploucháním. Snaží se tam něco ulovit, možná nějakou rybu, která se přiblížila příliš blízko k břehu, nebo si jen hrají. Asi se jim zdálo, že jsem se s krajany povídal příliš dlouho, usmívám se nad jejich náhlým rozhodnutím opustit mě a vydat se za vlastním dobrodružstvím. Sleduji je ještě chvíli, jak poskakují ve vlnách, než se rozhodnu pokračovat ve své procházce.
Míjím reklamu na čerstvou ovocnou šťávu, která nabízí kokosové, mangové, pomerančové, banánové a další exotické šťávy, které jsou v Egyptě neuvěřitelně populární a také velmi dobré. Přímo vedle této reklamy, což je trochu neobvyklé, ale zároveň působivé spojení, stojí vánoční stromeček, který byl očividně vyzdoben místními muslimy pro potěšení křesťanských turistů, kteří přijíždějí do Dahabu i během vánočního období. „Musím přiznat, že jim to jde,“ říkám si překvapeně, když si prohlížím pečlivě umístěné ozdoby, světýlka a zlatou hvězdu na vrcholku stromu. Mají pro to zvláštní cit. Toto gesto mě vždy překvapí a potěší, zvláště v regionu, kde by někdo mohl očekávat spíše náboženský konzervativismus.
Daháb v prosincovém ránu je klidný, autentický, svůj vlastní, nepřetvařující se, alespoň ne do té míry jako jiná egyptská letoviska. A já jsem nesmírně rád, že jsem se sem vrátil, že jsem nepodlehl jiným nabídkám a zůstal věrný tomuto malému, ale o to kouzelnějšímu kousku egyptského pobřeží, které se mi dostalo pod kůži při mé první návštěvě a které mě přitáhlo zpět jako magnet.
