Článek
Vítejte v éře, kdy se pravidla české ústavní kultury nepíší v učebnicích práva, ale v tiskových zprávách ublížených politiků. Poslední mediální etuda ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce, který obvinil Ústavní soud z „jednání v rozporu se zákonem“ a „překročení kompetencí“, totiž není ničím menším než otevřeným útokem na samotné základy právního státu.
Mám velké pochybnosti o oprávněnosti Ústavního soudu vydat předběžné opatření ve věci kompetenčního sporu, stejně jako o možnosti Ústavního soudu nařídit vládě opatřením činit aktivní kroky.
A to vše pod taktovkou muže, který má nezávislost justice ze své funkce hlavně chránit. Faktem je, že pokud ministr spravedlnosti začne veřejně kádrovat ústavní soudce jako skupinu amatérů, která si plete paragrafy, překročili jsme hranici pouhé politické debaty. Ocitli jsme se na území čistého politického cynismu.
Když se právo ohýbá podle vládního manuálu
Celá kauza kolem kompetenční žaloby a cesty na summit NATO je ukázkovým příkladem toho, co se stane, když se vládní moc srazí s ústavní realitou. Vláda se pokusila odstřihnout prezidenta od mezinárodní reprezentace, dostala od Ústavního soudu přes prsty v podobě předběžného opatření – a místo státnického přijetí porážky nastoupila ublížená rétorika.
Ministr Tejc se nyní tváří jako nejvyšší arbitr spravedlnosti, který přistihl soudce Pavla Šámala při činu. Soud prý porušil právo na spravedlivý proces, protože vládě včas neposlal papír. Fascinující. Člověk by skoro zapomněl, že smyslem předběžného opatření v takto urgentní situaci je jednat rychle, aby se předešlo mezinárodní blamáži, kdy by země na summitu NATO kvůli vládním naschválům neměla řádné zastoupení. Ale ne, pro pana ministra je procedurální detail důležitější než funkčnost státu.
Ironií osudu zůstává, že resort spravedlnosti vede člověk, který v momentě, kdy nezávislá instituce nerozhodne podle vládních not, okamžitě vytáhne kartu „nezákonnosti“.
Prezident jako „symbol opozice“ a jiné pohádky
Korunu celé analýze však pan ministr nasadil ve chvíli, kdy právní argumentaci proložil čistou politickou žlučí a označil prezidenta Petra Pavla za symbol opozice. V tu chvíli maska strážce zákonnosti definitivně spadla.
Pokud ministr spravedlnosti vnímá rozhodnutí Ústavního soudu optikou toho, že soud „nahrál opozici“, neříká tím nic jiného, než že on sám vidí justici jako bojiště politických stran. Je to nebezpečná projekce vlastního uvažování: „Když my hrajeme politiku, Ústavní soud ji musí hrát taky.“ Jenže Ústavní soud tu není od toho, aby dělal vládní koalici servisní organizaci. Jeho úkolem je hlídat mantinely ústavy – i tehdy, když to vládním činitelům zrovna neklape do jejich politického PR.
Tato rétorika navíc otevírá stavidla ještě temnějším proudům, což se hned ukázalo, když Tejcovi straničtí kolegové začali bez obalu blábolit o „ústavním puči“. Když ministr spravedlnosti legitimizuje narativ, že Ústavní soud jedná nezákonně, dává tím zelenou každému extremistovi a populistovi, aby příště jakýkoliv rozsudek jednoduše smetl ze stolu s tím, že „soudci se zbláznili“.
