Článek
Ten den v Kadani nevoněl jarem. Voněl studeným vlhkem, které stoupalo z Ohře, a pachem levného uhlí, jímž se topilo v dělnických bytech. Nad historickým náměstím, kterému dominovala bělostná radniční věž, se vznášel neviditelný, ale hmatatelný mrak úzkosti. Staré časy zanikly v zákopech velké války a ty nové, československé, sem dorazily v podobě olivově šedých uniforem 2. roty pěšího pluku č. 35 z Plzně.
Pro místní to nebyli osvoboditelé. Byli to cizinci, kteří mluvili jiným jazykem a přinesli s sebou zákony státu, k němuž se obyvatelé Kadaně nikdy nechtěli hlásit.
V Kadani, kde drtivou většinu obyvatel tvořili Němci, panovalo od konce roku 1918 obrovské napětí kvůli obsazení města československým vojskem. Na 4. března vyhlásili němečtí sociální demokraté generální stávku. Od rána se na náměstí pokojně shromažďovaly tisíce lidí, obchody i továrny zůstaly zavřené. Na pořádek dohlížela armáda, které velel nadporučík Emil Václav Hanzl.
Mírové náměstí tehdy Hauptplatz v Kadani, datum 4. března 1919
Ticho před bouří
Dopoledne 4. března bylo až mrazivě klidné. Generální stávka, vyhlášená německými sociálními demokraty, zastavila stroje v továrnách a zamkla dveře obchodů. Na dlažbě náměstí se začaly srocovat tisíce lidí. Nebyl to dav krvežíznivých vzbouřenců. Byli to pekaři s moukou za nehty, ševci se skloněnými zády a matky, které za ruce držely své syny. Dohromady jich tam stálo pět tisíc.
