Článek
Ten den v Kadani nevoněl jarem. Voněl studeným vlhkem, které stoupalo z Ohře, a pachem levného uhlí, jímž se topilo v dělnických bytech. Nad historickým náměstím, kterému dominovala bělostná radniční věž, se vznášel neviditelný, ale hmatatelný mrak úzkosti. Staré časy zanikly v zákopech velké války a ty nové, československé, sem dorazily v podobě olivově šedých uniforem 2. roty pěšího pluku č. 35 z Plzně.
Pro místní to nebyli osvoboditelé. Byli to cizinci, kteří mluvili jiným jazykem a přinesli s sebou zákony státu, k němuž se obyvatelé Kadaně nikdy nechtěli hlásit.
V Kadani, kde drtivou většinu obyvatel tvořili Němci, panovalo od konce roku 1918 obrovské napětí kvůli obsazení města československým vojskem. Na 4. března vyhlásili němečtí sociální demokraté generální stávku. Od rána se na náměstí pokojně shromažďovaly tisíce lidí, obchody i továrny zůstaly zavřené. Na pořádek dohlížela armáda, které velel nadporučík Emil Václav Hanzl.
Mírové náměstí tehdy Hauptplatz v Kadani, datum 4. března 1919
Ticho před bouří
Dopoledne 4. března bylo až mrazivě klidné. Generální stávka, vyhlášená německými sociálními demokraty, zastavila stroje v továrnách a zamkla dveře obchodů. Na dlažbě náměstí se začaly srocovat tisíce lidí. Nebyl to dav krvežíznivých vzbouřenců. Byli to pekaři s moukou za nehty, ševci se skloněnými zády a matky, které za ruce držely své syny. Dohromady jich tam stálo pět tisíc.
Nadporučík Emil Václav Hanzl, velitel československých vojáků, sledoval ten lidský proud s napětím, které se mu usadilo v žaludku. Byl mladý a pod jeho velením byli chlapci, kteří ještě před pár měsíci snili o návratu z fronty k rodinným krbům. Teď tu stáli s puškami v rukou proti davu, který je nenáviděl už jen za to, že existují.
Symbol na balkoně
Kolem poledne, když se zdálo, že se lidé začnou rozcházet k obědu, se pohledy všech stočily k budově radnice. Na jejím balkoně se třepotala československá vlajka. Pro Prahu to byl symbol svobody, pro Kadaň to byl rudý hadr na býka.
Skupina mladíků z turnerského spolku, horkokrevných a živených pocitem nespravedlnosti, vtrhla na radnici. Došlo ke sporu o vyvěšení německé vlajky. Když se objevili na balkoně a jejich ruce sáhly po vlajce, čas na okamžik zamrzl. První škubnutí za látku bylo jako škrtnutí zápalkou v sudu střelného prachu.
Vojenská hlídka se pokusila zasáhnout. Na úzkém balkoně propukla rvačka – tělo na tělo, výkřiky, hluk zápasu. Dav dole pod nimi vydechl jako jedno obrovské zvíře. „Vrazi! Pryč s vámi!“ ozývalo se z tisíců hrdel. Na vojáky začaly létat první kameny, kusy ledu a zmrzlé hlíny. Atmosféra se zlomila. Klidnou manifestaci vystřídal slepý hněv.
Velitel vojáků situaci vyhodnotil jako bezprostřední ohrožení a pokus o ozbrojené povstání. Vojáci dostali rozkaz střílet – nejprve padly varovné výstřely do vzduchu, ale vzápětí začali střílet přímo do prchajícího davu. Podle svědectví byl z věže radnice spuštěn také kulometný pás, který kropil lidi utíkající do postranních ulic. Střelba trvala jen několik minut, ale na dlažbě náměstí zůstaly desítky ležících těl. Konečný počet mrtvých se ustálil na 25 obětech. Přibližně 18 lidí zemřelo okamžitě na náměstí. Dalších 7 lidí podlehlo těžkým zraněním v následujících dnech v nemocnici. A dalších asi 70 lidí bylo zraněno.
Minuty, které změnily dějiny
Nadporučík Hanzl viděl své muže pod palbou kamenů. Viděl krev na tváři jednoho z nich. V tu chvíli přestal vidět sousedy a dělníky – viděl nepřátelské vojsko, které se ho snaží pohltit.
„Pal!“ a znovu „Pal!“
První výstřely šly do vzduchu, jako poslední varování, které nikdo neslyšel. Pak se ale hlavně pušek sklonily. Třesk výstřelů se odrážel od fasád měšťanských domů a vracel se jako ozvěna z pekla.
A pak přišel zvuk, který v lidech zmrazil krev. Z radniční věže, ze symbolu města, se ozvalo rytmické, suché klepání. Kulomet? Pušky? Smrtící déšť začal kropit dlažbu a trhat těla těch, kteří se v panice snažili utéct do úzkých uliček. Lidé padali jeden přes druhého. Pekařský pomocník Andreas Benedickt, klesl k zemi jako podťatý. Patnáctiletý Josef Gube, učeň, který měl celý život před sebou, už nikdy nevstal.
Když střelba po pár minutách utichla, náměstí vypadalo jako bitevní pole u Verdunu. Na dlažbě zůstalo osmnáct nehybných těl. Vzduchem se neslo jen sténání raněných a ticho, které bylo děsivější než samotná střelba.
Všechny tragické momenty se odehrály v historickém centru města. Mírové náměstí tehdy Hauptplatz. Hlavní dějiště stávky, kde se shromáždilo zhruba 4 000 až 5 000 lidí. Právě zde na balkoně visela československá vlajka, jejíž stržení vyvolalo první fyzickou potyčku.
Kadaňská radnice s přiléhající bílou věží na Mírovém náměstí, tehdy Hauptplatz.
Zpráva o „Kadaňské krvavé lázni“ dorazila na Pražský hrad jako studená sprcha. Prezident Masaryk, humanista a filozof seděl ve své pracovně a v rukou držel hlášení o mrtvých ženách a dětech. Jeho sen o státu, který bude ostrovem demokracie, dostal hlubokou ránu.
Veřejně musel držet linii – státní integrita byla nedotknutelná, armáda musela jednat. Ale v soukromí? Masaryk věděl, že krev na kadaňské dlažbě nezaschne jen tak. Věděl, že bajonety sice mohou udržet hranice, ale srdce lidí jimi nezíská. „Uklizení sporů mezi námi a našimi Němci bude veliký čin politický,“ zapsal si později, zatímco v Kadani začali právě v ten stejný moment kopat společný hrob.
Památník obětem v Kadani
Události ovlivnily zasedání Národního shromáždění v roce 1920. Němečtí poslanci vystoupili s ostrými protestními projevy. Kadaňský masakr označovali za „státní teror“ a odmítali kvůli němu legitimitu celého Československa. Vláda v čele s Kramářem a ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem jakoukoli vinu armády odmítla. Celý incident označila za obranu státu před ozbrojeným pučem pangermánů. Soukromé zděšení a obavy o prestiž v zahraničí, kdy v soukromí a při jednáních s ministry byl Masaryk zprávami o desítkách mrtvých civilistů hluboce otřesen. Masaryk budoval image Československa a střelba do neozbrojených lidí v březnu 1919 během probíhající mírové konference v Paříži tuto pověst vážně ohrozila. Obával se, že mocnosti kvůli masakrům změní názor na přidělení pohraničí ČSR.
Zapomenutí a paměť
Hotel Bílý kůň i radnice s bílou věží stojí na náměstí dodnes. Jeho balkon, ze kterého kdysi strhávali vlajku, shlíží na turisty a klidný městský život. Ale kdybyste se pozorně zaposlouchali do šumu větru v uličkách Kadaně, možná byste ještě zaslechli ozvěnu toho tragického března.
Pětadvacet životů vyhaslo kvůli kusu látky a vzájemnému nepochopení. Nadporučík Hanzl byl povýšen, oběti dostaly bílé kříže a radikálové na obou stranách získali munici pro své nenávistné projevy, které o dvacet let později uvrhly svět do ještě větší temnoty.
Kadaňský masakr nebyl jen incidentem. Byl to varovný vykřičník, že i ty nejvznešenější ideály mohou vykrvácet, pokud zapomeneme, že na obou stranách barikády stojí především lidé jako já, ty.
Seznam obětí kadaňského masakru
Historické prameny uvádějí celkem 25 jmen lidí, kteří zemřeli buď přímo na náměstí, nebo na následky zranění v kadaňské nemocnici. Přečtěte si potichu jejich jména, věk a povolání.
Andreas Benedickt, 41, pekařský pomocník. Adolf Böhm, 16, učeň. Franz Buder, 20, dělník. Ernst Donath, 19, soustružník. Wenzl Elster, 39, tovární dělník. Emil Fladerer, 18, malíř. Marie Frank, 25, dělnice v továrně. Josef Gube, 15 nejmladší oběť, učeň. Karl Hanika, 33, dělník. Karl Hederer, 44, dělník. Alfred Klement, 27, obchodní příručí. Robert Klippel, 31, rukavičkář. Wenzl Knespl, 17, učeň. Emil Kopf, 17, zámečnický učeň. Josef Langhammer, 16, učeň. Anna Müller, 56, v domácnosti. Richard Müller, 18, dělník. Hugo Peter, 17, učeň. Emil Pleyer, 21, truhlář. Franz Schneider, 64, nejstarší oběť, obuvník. Wenzl Schöffl, 36, dělník. Anna Schuster, 32, v domácnosti. Alfred Sitte, 26, dělník. Ferdinand Stumpf, 27, dělník. Josef Turnwald, 31, stavební dělník.
Kadaňské tragédie v průběhu 30. let využila nacistická propaganda, která vinila české vojáky ze střelby do poklidně demonstrujících Němců. V roce 1939 se v Kadani konala velkolepá nacistická oslava, při níž uctili padlé.
Fotografie pietního aktu v Kadani v režii nacistů z roku 1939
Incident z března 1919 vytvořil mezi Čechy a Němci psychologickou bariéru, kterou se nepodařilo překonat po celou dobu existence první republiky, možná se ji nepodaří překonat nikdy.
