Článek
Vydejte se se mnou na keňské pobřeží, kde domy dýchají, dveře vyprávějí dějiny oceánu a středověká města měla splachovací toalety dávno před Evropou.
Procházel jsem úzkými uličkami a uvědomil si, že stojím uvnitř živé učebnice dějin celého Indického oceánu
Jsou místa, která vás zasáhnou okamžitě, monumentalitou, krásou, dramatem. A pak jsou místa, která si na vás počkají. Která vás nechají projít, nic zvláštního neslíbí, a teprve po hodině, po dni, po týdnu zjistíte, že vám přerostla pod kůži a už se jich nezbavíte. Keňské pobřeží Indického oceánu je přesně takové místo.
Přiletěl jsem do Mombasy s hlavou plnou představ o safari, o masajských válečnících a o rozlehlých savanách. O architektuře jsem neuvažoval. Afrika a architektura, to je kombinace, která se v evropských hlavách spojuje jen obtížně. Když jsem ještě studoval, hrával jsem se spolužáky hru na patnáct nejvýznamnějších žijících architektů světa. Vyjmenovali jsme Koolhaase, Fostera, Zahou Hadid, Tadaa Anda, pokryli jsme všechny kontinenty. Až na jeden. Afrika v naší mentální mapě prostě nebyla. Trvalo mi tři dny na keňském pobřeží, abych pochopil, jak strašlivě jsme se mýlili.
Město, které nepotřebuje automobil
Do Lamu, jednoho z nejzachovalejších svahilských sídel na světě a od roku 2001 součásti seznamu světového dědictví UNESCO připlujete trajektem. Už to samo o sobě je signál. Lamu nemá silnici, která by ho spojovala s pevninou tak, jak jsme zvyklí. A staré město nemá ulice, kterými by projelo auto. Nemá je a nikdy je nemělo.
