Článek
Když se řekne neohrožený drsňák, pravděpodobně se vám vybaví akční hrdina stříbrného plátna. Ale nejodolnější tvor na Zemi měří jen necelý půl milimetr, vypadá jako zavalitý medvídek a žije v mechovém koberci na vašem dvorku.
Seznamte se: želvuška – (Hypsibius dujardini, kmen Tardigrada), nekorunovaný král přežití, který s přehledem strčí do kapsy kde koho.
Roztomilé mechové prasátko s osmi nohama
Tito titěrní bezobratlí dorůstají nejčastěji velikosti 250 až 500 mikrometrů, přičemž ty největší druhy stěží pokoří hranici 1200 mikrometrů. Svým typickým tvarem těla a pomalou, rozvážnou chůzí si vysloužili přezdívku vodní medvídci (anglicky water bears) nebo mezi vědci slangově mechová prasátka.
Johann August Ephraim Goeze (1773), německý zoolog je spatřil pod mikroskopem a popsal je jako „kleiner Wasser Bär“ (malý vodní medvěd), protože jejich chůze a tělo připomínalo medvěda v miniaturním provedení.
Když se na ně podíváte pod mikroskopem, zjistíte, že navzdory své mikroskopické velikosti mají překvapivě pokročilou stavbu těla – disponují svalstvem, propracovanou trávicí soustavou a čtyřmi páry roztomilých končetin zakončených důmyslnými drápky. Některé druhy jsou průsvitné, jiné hrají všemi barvami od zářivě žluté po temně hnědou, což jim slouží jako přirozený opalovací krém proti ničivému ultrafialovému záření.
Mistři hibernace: Přežijí třicet let pod ledem i vesmírné vakuum
Želvušky jsou primárně vodní živočichové a pro svůj aktivní život bezpodmínečně potřebují kapku vody. Co se ale stane, když jejich domovský mech vyschne? V tu chvíli spustí svůj tajný superhrdinský mód – tzv. anabiózu (resp. anhydrobiózu).
Rekonstrukce bezejmenné želvušky z období kambria - Většina druhů je průsvitných. K průsvitným patří hlavně mořské druhy a také mladé a hladovějící želvušky. Zejména suchozemské druhy mohou mít různě zbarvenou kutikulu od bílé, žluté a růžové přes oranžovou, červenou a zelenou až po hnědou a takřka černou. Zbarvení suchozemských druhů se patrně vyvinulo jako ochrana proti ultrafialovému záření.
Téměř úplně ze sebe vytlačí vodu, smrští se a zastaví metabolismus na pouhé promile normálu. V tomto stavu dokážou „vypnutí“ vyčkat týdny, měsíce, roky, nebo dokonce celá desetiletí. Slavný japonský experiment prokázal, že vzorek mechu z Antarktidy dokázal oživit želvušky po více než třiceti letech strávených hluboce zmrazené při teplotě -20 °C.
Lazzaro Spallanzani (1777), italský biolog si všiml jejich pomalého, těžkopádného pohybu a oficiálně jim dal vědecké jméno Tardigrada, což v překladu znamená „pomalí chodci“. Spallanzani také jako první odhalil jejich schopnost zdánlivé smrti a následného oživení po zalití vodou (anabiózu).
Jsou nezničitelní pro vesmír - Vědci je poslali do otevřeného vesmíru, kde čelily smrtícímu vakuu a solární radiaci – a světe div se, řada z nich to v pořádku rozchodila.
Skrytí sousedé, o kterých nemáte ani tušení
Až příště půjdete do lesa nebo se zadíváte na starou kamennou zídku porostlou mechem, vzpomeňte si, že pod vašima nohama probíhá velkolepý mikrosvět.
Vědci z univerzity v Kentu v roce 2021 otestovali fyzikální limity želvušek tím, že je vystřelovali ze vzduchové pistole do písku. Zjistili, že dokážou přežít náraz o rychlosti až 825 metrů za sekundu (téměř trojnásobek rychlosti zvuku), ale dodali: „Nenarodily se k tomu, aby přežily přímý dopad asteroidu – při ještě vyšších rychlostech by je to roztrhalo na kusy.“
Želvušky obývají celou planetu od hlubokých oceánských příkopů až po nejvyšší horské vrcholy. Jsou fascinujícími svědky evoluce, jejichž prapředci pamatovali kambrium a kambrickou explozi. Když to shrneme: na Zemi sice vládneme my, lidé, ale skutečnými pány extrémních podmínek zůstávají tito malí, osmisedadloví medvídci.
Když vědci úspěšně přečetli jejich DNA, žasli nad tím, jak funguje jejich vnitřní „chemická obrana“. Zjistili, že si při vysychání těla vytvářejí speciální proteiny, které obalí jejich buňky jako ochranné sklo, a tím zabrání jejich poškození. Jak vědci s oblibou říkají:
