Článek
V obou případech se však ukazuje, že pořádek může záchranářům zbytečně zkomplikovat cestu k záchraně lidského života.
Japonsko je zemí, kde každý pohyb v prostoru doprovází neviditelný orchestr tradic. Je to kultura, v níž má i ten nejskromnější úkon – sundání si bot a jejich otočení špičkami ke dveřím – hluboký rozměr.
Je to tichý slib pohostinnosti, úcty a péče. Když ale zazvoní nouze a do domu vstoupí ti, kteří nesou život na svých ramenou, tento starobylý tanec narazí na svou nejkrásnější, a přesto nebezpečnou podivnost.
Představte si ten moment. Váš blízký potřebuje pomoc. Vzduch v místnosti houstne strachem, vteřiny se vlečou jako hodiny a dveřmi se s rychlostí blesku vřítí záchranáři. V chaosu a chvění okamžiku udělají to, co kdokoli jiný v Japonsku: bleskově odloží boty. Jenže v té chvíli zasáhne lidská přirozenost. Vlastně ta nejlaskavější lidská vlastnost – touha pomoct a zachovat pořádek. Hostitel, v mrákotách stresu, sáhne po botách záchranářů, pečlivě je srovná a otočí špičkami ven, aby se těmto hrdinům lépe odcházelo.
Zní to jako dojemný detail z románu o lidské sounáležitosti, že? Jenže realita všedního dne, kterou nedávno s šarmem a naléhavostí připomněli hasiči z japonské Kanazawy, popisuje jiný děj.
„Vážené rodiny, prosíme vás z hloubi srdce: nechte naše boty na pokoji.“
Záchranáři totiž žijí v jiném vesmíru, kde vteřiny nejsou měřidlem času, ale mostem mezi životem a smrtí. Každý člen výjezdu má své pevné místo, svou roli a své boty odložené v přesném úhlu a směru, který odpovídá jeho bleskovému úprku zpět.
Když někdo tuto choreografii nechtěně „vylepší“, záchranář ve spěchu sáhne do prázdna, zakopne o nečekaný směr, nebo ztratí drahocenné desítky vteřin. A v akutních případech, kdy je nutné pacienta na nosítkách rychle transportovat ven, může sebemenší zaváhání u dveří znamenat fatální zdržení.
Je v tom fascinující ironie. Japonská etiketa, zrozená z lásky k bližnímu a ohleduplnosti, se v kritické chvíli stává pastí pro ty, kteří tuto ohleduplnost sami přinášejí.
Co si z toho odnést? Až příště – nedej bože – zavítá pomoc až k vašemu prahu, nechte pořádek stranou. Nechte boty rozházené, překřížené, zkrátka tak, jak z nich záchranáři vyskočili. Místo rovnaní obuvi udělejte něco, co jim cestu k záchraně opravdu ulehčí: připravte občanku a zdravotní kartu.
Protože v tom divokém dramatu lidského života nejsou nejdůležitější srovnané špičky bot směřující ven, ale lidské srdce, které díky včasné pomoci bude moci bít dál.
Zouvací zákony a česká pohostinnost
Zatímco v Japonsku je symbolikou čistoty a úcty otáčení bot špičkami ke dveřím, v českém prostředí máme vlastní národní fetiš, který se v krizové situaci chová přinejmenším stejně komplikovaně: svatou válku zvanou „domácí přezůvky nebo zouvání bot“. Zkuste si představit obdobný scénář v typické české domácnosti.
Česká klasika u vchodových dveří
Záchranáři vyrazí k akutnímu případu v činžovním domě nebo na sídlišti. Vběhnou do předsíně, kde na ně z podlahy útočí desítky párů bot, dětské kopačky, rozházené holínky a babiččiny papuče. V tom největším stresu záchranáři vtrhnou dovnitř – vždy v botách (protože jde o vteřiny a lidský život), jindy v rychlosti zují tenisky. A tehdy do hry vstupuje česká nátura, jejíž kořeny sahají hluboko do tradice návštěv.
Dobře míněná česká úzkost
U, babička nebo horlivý partner stojí opodál a v hlavě jim hned naskakuje klasická morální dilemata:
„Proboha, šlapou mi v kanadách po novém linoleu či plovoucí podlaze!“
„Copak nevidí ty papuče v botníku hned po levé ruce?“
Zatímco v Japonsku lidé boty záchranářů z lásky k pořádku rovnají, v Česku je často motivací panika z nečistoty nebo snaha okamžitě vyhovět. Nejednou se stane, že starostlivý člen rodiny záchranářům podává pantofle („Tady, vezměte si přezůvky!“), nebo se jim snaží pod nohy honem podstrčit igelitové návleky na boty.
Proč je to v reálu stejný problém
Stejně jako v Kanazawě, i v českém paneláku znamenají takové „dobromyslné“ zásahy NEBEZPEČNÉ zdržení.
Ztráta vteřin, kdy záchranář s těžkým kufrem plným vybavení opravdu nemá kapacitu řešit, jestli se vejde do cizích papučů velikosti 41. Bezpečnostní riziko, jak navlékat igelitové návleky na kluzkou podrážku záchranářské obuvi uprostřed rychlého přesunu pacienta na nosítkách je přímá cesta k úrazu – ať už pro záchranáře, nebo pro pacienta. Psychologický tlak a výčitka v očích majitele bytu, že mu někdo zašpinil předsíň, je to poslední, co záchranář v boji o život potřebuje vnímat.
Zatímco v dalekém Japonsku se střetáváme s tichou, starobylou etiketou a dobře míněnou snahou usnadnit záchranářům odchod otáčením jejich obuvi špičkami ke dveřím, české reálie přinášejí poněkud odlišný folklór.
Hlavním motivem tamního počínání je bezvýhradná úcta a snaha o dokonalost, kdežto v českém obýváku vládne hluboko zakořeněný strach z nečistoty a onen neúprosný reflex, že každá návštěva se přece musí ihned vyzout. Zatímco Japonec v krizové vteřině rovná boty a obrací je směrem ven, Čech sahá po záchranném kruhu domácích pantoflů nebo horlivě nabízí návleky.
Skutečná potřeba záchranářů je však v obou zemích osvobozující a prostá: nepotřebují vyvoněnou podlahu ani srovnané svršky, nýbrž rychlost, volný prostor, okamžitý přístup k pacientovi a s tím spojené uklizení domácích mazlíčků z cesty.
Ať už jsme v Tokiu, Kanazawě nebo v Brně, poučení zůstává stejné: v hodině, kdy jde o život, jde etiketa stranou. Nejlepší hostitel je ten, který záchranářům nestojí v cestě, nekomplikuje jim pohyb a nechá je dělat jejich práci – klidně i v zablácených botách.
