Článek
Německé školství se díky desetiletím reflexe stalo jedním z nejautokritičtějších vzdělávacích systémů na světě, pokud jde o vyrovnání se s vlastní vinou a o porozumění mechanismům nacistického režimu. Školní osnovy kladou důraz na přímou konfrontaci s touto kapitolou historie a jejich hlavním cílem je prevence opakování podobných tragédií. Žáci procházejí obdobím Třetí říše se zaměřením na pochopení politických, sociálních a ekonomických faktorů, které umožnily vzestup nacistického režimu.
Jak se v Německu vyučuje 2. světová válka?
Vyučování o druhé světové válce se v Německu nesoustředí jen na bitvy, strategie a politická rozhodnutí, která vedla k válečným konfliktům, ale je hluboce zakořeněno v humanistickém přístupu. Žáci jsou vedeni k zamyšlení nad tím, jaké bylo být občanem Třetí říše. Jaké bylo žít v atmosféře strachu, indoktrinace a státem podporovaného násilí? Jak by se sami zachovali v systémech represí a totality? Učitelé studentům předkládají konkrétní příběhy obětí, aby pochopili lidské rozměry války. Žáci se seznamují s osudy Židů, Romů, politických vězňů, homosexuálů či dalších pronásledovaných skupin prostřednictvím filmů, literatury, výpovědí a návštěv památníků, jako je například bývalý koncentrační tábor Sachsenhausen.
Jednou z prvních věcí, na které se německé vzdělávání o druhé světové válce zaměřuje, je pochopení příčin války. Učí žáky o ekonomickém chaosu a hyperinflaci ve 20. letech, o vyčerpávajících podmínkách Versaillské smlouvy a o tom, jak se slabá demokracie Výmarské republiky stala podhoubím pro radikální ideologie. Velká pozornost je věnována manipulativním praktikám nacistů, včetně využití propagandy, manipulace davu a nasměrování frustrací společnosti k vyhledání „společného nepřítele“.
O čem se studenti učí jako první?
Jestli je něco ve výuce nacistického období klíčové, je to důraz na tragédii Holocaustu. Studenti se prakticky na začátku svého studia setkávají s děsivými čísly – šest milionů zavražděných Židů, statisíce obětí mezi Romy nebo homosexuály a další miliony z politického či rasového důvodu. Učitelé explicitně rozebírají psychologický dopad tohoto systematického vraždění, opírají se také o dokumentaci, svědecké výpovědi nebo návštěvy muzeí. Významnou roli hraje i tzv. empatie obětí – studenti jsou vybídnuti, aby si kladli otázky typu: Co by dělali na jejich místě? Jak by se cítili v prostředí strachu nebo transportu do neznáma?
Československo, Sudety a konec války
V rámci širšího historického kontextu němečtí žáci studují také roli a osud Československa. Zábor Sudet a Mnichovská dohoda jsou klíčovými tématy, která ilustrují, jak mezinárodní politika selhala ve snaze zastavit Hitlerovu expanzi. Německé školství nezastírá ani hanebné taktiky nacistů při připojení Sudet k Říši. Pro studenty je to příležitost k diskuzi o ústupcích, appeasementu a následcích rozhodnutí, která upřednostňovala mír před spravedlností.
Dále pravdivě probírají osvobození Československa a konec války obecně. Studenti se učí o masivních přesunech vojáků, odbojových aktivitách, ale i o poválečné zodpovědnosti za nacistické zločiny – což zahrnuje i odsun Němců. Tyto události jsou často předmětem kontroverzních diskuzí, ovšem jejich pochopení je klíčové pro lepší vztahy mezi národy střední Evropy.
Němečtí odbojáři a vlastenectví
Zajímavým, a dle mého někdy opomíjeným aspektem výuky v Německu, je zdůraznění, že ne všichni Němci nacistický režim podporovali. Studenti se dozvídají o hnutích odporu jako například o Bílé růži, která je v Německu symbolem odvahy a morální integrity. Příběh sourozenců Schollových, kteří byli za své disentní aktivity popraveni, je například zpracováván pomocí dobových záznamů, fotografií nebo filmových adaptací.
Téma odboje pomáhá studentům pochopit hodnoty, jako je odvaha postavit se zlu, obrana lidských práv a síla jednotlivce proti totalitě. Je to připomínka, že v jakékoli temné době se najdou lidé, kteří se vědomě rozhodnou pro dobro, i kdyby to mělo znamenat jejich vlastní smrt.
Cíl výuky o tomto období není pouze informovat. Je to stavit mosty mezi minulostí a přítomností. Učitelé povzbuzují studenty, aby si kladli otázky. Co by mohlo vést k podobné tragédii dnes? Jak zabráníme nenávisti a intoleranci v budoucnosti?
Německé vzdělávání roku 1938–1945 jde tedy daleko za pouhé memorování dat a událostí. Učí kritickému myšlení, empatii a pochopení, že demokracie a lidská práva nebyly nikdy samozřejmostí – a musí se za ně bojovat.
Zdroje: LIPSTADT, Deborah. Popírání holokaustu, sílící útok na pravdu a paměť. Praha, Litomyšl: Paseka, https://www.youtube.com/watch?v=wa9DVznzfxg
