Článek
Pokusy o kličkování kolem verdiktu jsou přímým útokem na samotné základy právního státu.
Usnesení vlády je jasné a Ústavní soud nás neodsoudil k tomu, aby byl vůdcem delegace, ale aby byl jejím členem.
Když v autě projedete na červenou a zastaví vás policie, můžete se hádat, můžete se vymlouvat na špatný výhled, ale pokutu nakonec zaplatíte. Proč? Protože víte, že bez pravidel na silnici nastane okamžitý masakr. Přesně takový řidičský průkaz na anarchii si ale v těchto dnech vystavuje česká vláda. Její otevřený odpor vůči předběžnému opatření Ústavního soudu, který se zastal práva prezidenta Petra Pavla odcestovat na summit NATO, už totiž dávno není jen lokálním politickým folklórem. Je to nebezpečný experiment s vědomím, kolik toho unese konstrukce naší demokracie než se s hlukem sesype.
Spor mezi Hradem a Strakovou akademií o to, kdo má vést českou delegaci na summit NATO v Ankaře, přerostl z běžné politické přetahované v nebezpečný test odolnosti našeho ústavního systému. Když Ústavní soud vydal předběžné opatření a nařídil vládě, že musí prezidentu Petru Pavlovi účast umožnit a neklást mu překážky, zdálo se, že pravidla hry byla jasně vytyčena. Jenže reakce některých vládních představitelů – korunovaná výrokem o ústavním puči – ukazuje, že politická elita občas zapomíná, v jakém režimu vlastně žijeme.
Zopakujme si proto jednu naprosto základní, neprůstřelnou poučku, bez které se moderní civilizace okamžitě hroutí do chaosu: Nerespektovat rozhodnutí Ústavního soudu je v právním státě absolutně, definitivně a stoprocentně nemyslitelné.
Ústavní soud není diskuzní klub
Když politik prohraje hlasování ve Sněmovně, může nadávat. Když prohraje volby, může slibovat voličům odvetu v dalším období. Ale když Ústavní soud vydá nález nebo předběžné opatření, končí debata, končí politika a nastupuje zákon.
