Článek
Představte si scénu jako z dob studené války, jen s trochu lepším cateringem. Na ranveji kbelského letiště stojí vládní speciál. Motory burácejí. Uvnitř sedí premiér Andrej Babiš, doprovázen ministrem zahraničí Petrem Macinkou a ministrem obrany Jaromírem Zůnou. Oba nervózně kontrolují hodinky. O kus dál se do druhého letadla chystá nastoupit prezident Petr Pavel. Dva muži, jedna země, dvě letadla a jedno velké turecké bitevní pole jménem summit NATO.
Tento diplomatický rozvod v přímém přenosu, kdy česká delegace připomínala manžele po pětadvaceti letech, kteří spolu odmítají jet i jedním výtahem, měl sice oficiálně podtext ústavního sporu o to, kdo má větší právo vrtět českou vlajkou na mezinárodní scéně. V kuloárech se však špitalo o něčem mnohem šťavnatějším.
Byl ve hře utajený plán, jak prezidenta odstřihnout od informací, aby náhodou nezkazil vládní hru s kartami zvanými PURL?
Abychom pochopili tu mrazivou dramatičnost, musíme se podívat do hlav vládních stratégů. Vláda složená z hnutí ANO, SPD a Motoristů vyhrála volby s jasným, tlustým fixem napsaným heslem: „Ani korunu na zbraně pro Ukrajinu!“ To se krásně vyjímá na transparentech, ale podstatně hůře se s tím sedí u stolu, kde šéfuje Donald Trump. Nový americký prezident totiž nezná bratra a jeho vzkaz do Evropy byl jasný: Budete kupovat americké zbraně, nebo vás necháme na holičkách.
A tak přišel na scénu PURL (Prioritised Ukraine Requirements List) – alianční program, kde evropské země posílají miliardy na nákup americké munice a zbraní pro Kyjev. Pro Andreje Babiše to bylo nefalšované politické dilema: Jak dát Trumpovi, co chce, a zároveň nenaštvat svého věrného voliče a koaličního spojence z českého venkova, který má z jakékoliv pomoci Ukrajině osypky?
Řešení? Geniální účetní trik. Peníze se vezmou z kolonky „už schválené výdaje“, přejmenují se a tiše se pošlou do Washingtonu. Vlk (Trump) se nažere a koza (český volič) zůstane celá. Tedy za předpokladu, že nikdo nezačne křičet, že král je nahý. Nebo generál na obzoru!
A právě tady se vládnímu tandemu začal potit zátylek. Na scénu totiž vstupuje Petr Pavel. Bývalý šéf Vojenského výboru NATO, muž, který zná alianční chodby pozpátku a který by s gustem vládní tichou dohodu s USA přetavil ve své vlastní politické vítězství.
Představte si ten děs v očích vládního PR týmu. Kdyby Pavel odletěl jako hlava delegace, seděl by u jednacího stolu jako první. Dozvěděl by se o schválení PURL dříve, než by Babiš stihl dopít ranní kávu. A co by udělal? Předstoupil by před kamery a s klidem zkušeného stratéga by prohlásil: „Jsem rád, že vláda konečně dostala rozum, zahodila svou předvolební rétoriku a poslala peníze na zbraně.“
Pro vládní koalici by to byl politický kyanid. Informaci bylo potřeba kontrolovat. Bylo nutné prezidenta izolovat, nepustit ho k mikrofonu a hlavně – sebrat mu moment překvapení.
Komedie na ranveji a uražený Okamura
A tak se rozehrálo divadlo. Vláda se pokusila prezidenta na summit vůbec nenapsat. Když Ústavní soud po dramatické bitvě nařídil, že Pavel jet musí, přešlo se k plánu B: informačnímu kobercovému náletu.
Ministr Macinka nečekal na Ankaru. Nečekal, až se prezident ubytuje. Vypustil informaci o zapojení do PURL přímo na ranveji ve Kbelích, ještě, než se odlepila kola vládního Airbusu. Rámování bylo mistrovské: „Žádné nové peníze na zbraně, jen pragmatické přesměrování starých fondů!“ Prezident Pavel sice v Turecku krok vlády pochválil, ale to už byla jen ozvěna. Vláda to udržela.
Jenže v každém dobrém dramatu se nakonec něco zvrtne. Zatímco Babiš s Macinkou úspěšně obehráli prezidenta, zapomněli na to, že doma v Praze sedí na sudu s prachem jejich koaliční partner Tomio Okamura. Ten po Macinkově letištním brífinku vyskočil z kůže, začal bít na poplach a okamžitě svolal mimořádnou koaliční radu. Ukázalo se, že tahle hra na schovávanou nebyla jen kvůli panu prezidentovi, ale dost možná i kvůli vlastním lidem v kabinetu.
Summit v Ankaře tak nakonec nebyl jen o globální bezpečnosti. Byla to mistrovská lekce z politického přežití, kde se spíš, než ruské drony řešilo to, jak v tichosti poslat miliardy do Ameriky, nenaštvat u toho radikály ve vládě a hlavně – nenechat Petra Pavla, aby si u toho nasadil generálské ostruhy.
Diplomatické inferno v Ankaře: Jak se prát o židli a neztratit u toho tvář (ani voliče)
