Článek
Zatímco ukrajinští civilisté nesou každodenně těžké ztráty, světoví politici s velkou chutí diskutují ve virtuálním prostoru a jejich slova často zůstávají bez hmatatelného dopadu. Výroky typu „Putin se naprosto zbláznil“, které o víkendu pronesl americký prezident Donald Trump, zaplňují sociální sítě a titulky světových médií. Skutečnost na frontové linii ale zůstává nemilosrdně neměnná.
Proč už veřejnost tolik necítí děs z války, která doslova za našimi hranicemi ničí životy tisícům obyčejných lidí? Proč se téma lidských osudů ve stínu ‚velké politiky‘ a nekonečných debat často ztrácí v moři statusů, tweetů a mediálních prohlášení, které obratně míří spíše na body u voličů než na skutečnou změnu?
Politici napříč světem, od Washingtonu přes Brusel až po Moskvu, přitvrzují rétoriku a předhání se v ostrých komentářích. Výzvy k míru, odsudky, hrozby, ultimáta a analýzy geopolitických dopadů této války dominují veřejnému prostoru.
Pamatujme na to, že za každým vzletným prohlášením zůstávají jména, která nikdy neuslyšíme. Jména obyčejných lidí, kterým byl život ukraden válkou, o níž svět možná na Twitteru mluví, ale žít ji musí jiní.
Vrcholní představitelé států pravidelně zveřejňují fotografie a emotivní komentáře, zatímco hashtagy typu #StandWithUkraine opět letí. Jenže realita ukrajinských měst a vesnic, kde se pod troskami domů hledají přeživší nebo sténají zranění v přeplněných nemocnicích, s tím vším bolestně rezonuje.
„Jsem zděšen Putinem. Nejsem spokojen s tím, co dělá,“ prohlásil Donald Trump s patřičným důrazem. Podobných vyjádření z různých úhlů jsme za poslední dva roky četli stovky, jestli ne tisíce. Ale právě ukrajinské rodiny by dnes daly vše za to, kdyby místo další série prohlášení došlo k reálným krokům, ke skutečné pomoci, skutečnému tlaku na agresora, diplomatickým jednáním bez podmínek nebo k trvalému příměří.
Zatímco v online prostředí zuří debaty plné vyhraněných názorů a emotivních slov, realita ve válečných zónách je jednoduchá a krutá. Lidé umírají, děti přicházejí o rodiče, domovy se mění v hromady sutin a každý večer se ukrajinští civilisté modlí, aby při dalším náletu přežili.
Skutečný hrdina není v této válce ten, kdo vymyslí nejvýraznější tweet, ale ten, kdo na místě pomáhá ostatním přežít. Občanská společnost, dobrovolníci, lékaři a prostí lidé zůstávají často jedinou reálnou nadějí pro zraněné a ohrožené.
Co je největším paradoxem této doby? Možná to, že technologie dávají hlas doslova každému. Od politiků po desetiletého školáka, ale v součtu je ten nejdůležitější hlas, hlas obětí a přeživších z Ukrajiny, stále příliš slabý. Dokud válka neskončí a politici nepřestanou jen žvanit a zahájí skutečný tlak na mírové řešení, bude platit smutné pravidlo: na sociálních sítích vzkvétají prohlášení, v reálném světě však stále tečou skutečné slzy a krev.
