Článek
Moderátorka Adéla Snopová v TV položila otázku, zda všichni lidé nemají právo na stejný důstojný život.
To nemají. Právo na důstojný život je naprostý nesmysl. Levičácká, extremistická, progresivistická úchylka, kterou nevěřím, že může někdo vůbec myslet vážně. To je tragický omyl a skoro mě děsí, že to tak nevinně říkáte, tuhle věc.
Zatímco jedni lapají po dechu nad necitlivostí cynického politika a amatérského klimatologa, druzí spokojeně pokyvují, že konečně někdo pojmenoval věci pravými jmény. Proč vlastně jedna jediná věta vyvolává tak hluboký příkop? Protože nedebatujeme o tom, zda má být lidem dobře, ale o tom, co vlastně znamená kouzelné slovíčko PRÁVO.
Svoboda, nebo peníze? Souboj dvou světů
Co se v téhle TV přestřelce přesně stalo? Musíme rozklíčovat, že obě strany mluví úplně jiným jazykem.
Svět podle Klause (právo jako svoboda od zásahů)
Pravicově-libertariánská logika vidí svět skrze tzv. negativní práva. Máte právo na život, svobodu slova nebo vlastnictví majetku. Tato práva nikoho nic nestojí – stačí, když vám ostatní dají pokoj a stát vám do ničeho nekecá. Z tohoto pohledu je „právo na důstojný život“ čistá iluze. Aby vám totiž stát mohl garantovat důstojný byt, plný talíř a teplo, musí je nejdřív někomu jinému vzít na daních. Nárok jednoho se tak stává povinností druhého.
Svět podle lidských práv (právo jako lidská hodnota)
Sociální a humanistický pohled vychází z Listiny základních práv a svobod. Lidská důstojnost tu není zásluhová odměna za dobrý pracovní výkon, ale nezcizitelný základ každého člověka. Když se narodíte s těžkým handicapem nebo do naprosté bídy, řeči o „osobní odpovědnosti“ zní jako výsměch. Společnost, která rezignuje na to, aby svým nejslabším zajistila důstojné dno, přece přestává být civilizovaná.
Kdo určuje, co je důstojné?
Jádrem celého sporu je definice samotného slova důstojný. A tady narážíme na obří balvan. Je důstojným životem střecha nad hlavou a teplá polévka? Nebo je to vlastnictví chytrého telefonu, možnost jet jednou ročně k moři a mít přístup k nejnovější zdravotní péči?
Jakmile uděláte z gumového pojmu právní nárok, otvíráte dveře nekonečnému přerozdělování. Zatímco v roce 1920 byl důstojný život o tom nemít kurděje a neumřít mrazem, dnes pod ním rozumíme úplně jiné věci. Klausova skepse neříká „nechte chudé pomřít“, ale varuje před tím, abychom ze slova právo neudělali bezedný nákupní seznam psaný na účet daňových poplatníků.
Vítězství rozumu leží uprostřed
Lze dát za pravdu oběma stranám? Klaus má pravdu v právní a ekonomické preciznosti: Vymožitelné právo na štěstí nebo důstojnost neexistuje. Stát nedokáže vyhláškou zařídit, aby se všichni cítili důstojně. Pokud budeme všechno označovat za univerzální právo, znehodnotíme skutečnou svobodu.
