Den, kdy se Československo neprodyšně uzavřelo před celým světem - Příběh české koruny

Přesně v takové finanční nejistotě žila Rakousko-uherská monarchie ve druhé polovině 19. století. Příběh naší měny není jen suchým výčtem hospodářských čísel – je to dramatický historický román plný odvahy, geniálních vizionářů, přísně utajených operací a bezprecedentního vlastenectví.

Až do konce 19. století se v habsburské monarchii platilo zlatými (oficiálně zvanými gulden nebo zlatokoruna). Tento název byl však paradoxně velkou iluzí – systém byl totiž pevně svázán se stříbrným standardem.

Když po roce 1873 došlo ve světě k objevení obřích ložisek stříbra, jeho tržní cena prudce poklesla. Pro Rakousko-Uhersko to znamenalo ekonomickou pohromu: kurz zlatého divoce kolísal, zahraniční obchod trpěl a lidé ztráceli důvěru v peníze. Zatímco moderní západní mocnosti přecházely na stabilní zlatý standard, monarchie zůstávala pozadu.

Vídeňská vláda proto musela jednat. Dne 2. srpna 1892 spatřila světlo světa zásadní měnová reforma (v rakouské části monarchie schválená jako zákon č. 126/1892). Ze scény definitivně odešel starý zlatý a narodil se nový král finančního světa: koruna, která se dělila na 100 haléřů.

Reforma byla koncipována mimořádně citlivě. Aby obyvatelstvo nepřišlo o úspory, byl stanoven pevný a spravedlivý přepočítací poměr.

Peníze získaly přímou vazbu na drahý kov: 1 kilogram ryzího zlata měl hodnotu přesně 3 280 korun. Do oběhu zamířily nádherné zlaté mince o hodnotách 10, 20 a 100 korun s ryzostí 900/1000.

Lidé si však na novou měnu zvykali zvolna. Přechodné období trvalo od roku 1892 až do 31. prosince 1899, během něhož vedle sebe běžně obíhaly staré i nové peníze a ceny v obchodech se udávaly dvojmo. Pevná a výhradní platnost koruny započala 1. ledna 1900.

S tímto přechodem se pojí ikonická jazyková zajímavost. Protože lidé byli po generace zvyklí počítat ve zlatých, desetikorunová mince pro ně představovala hodnotu 5 zlatých. Od té doby se desetikorunové bankovce či minci v českých zemích neřekne jinak než „pětka“ – lidové označení, které v našem jazyce s obdivuhodnou živostí přežilo monarchii, první republiku i komunistický režim.

Rakousko-uherská koruna byla unikátem i z pohledu designu. Mince se razily na dvou místech: ve Vídni pro rakouskou část říše (Předlitavsko) a v slovenské Kremnici pro část uherskou (Zalitavsko). Obě verze mincí však platily rovnocenně po celém území monarchie.

U bankovek byla situace ještě pestřejší. Od roku 1900 tištěné bankovky nenesly jen němčinu (Krone) na jedné straně a maďarštinu (korona) na straně druhé. V dolní části platidla se název hodnoty hrdě skvěl v dalších osmi jazycích národů monarchie – včetně češtiny.

Rovnováha koruny však vzala za své vřavou první světové války. Když se v říjnu 1918 rozpadlo Rakousko-Uhersko a vznikla samostatná Československá republika, zdědila po monarchii ekonomické stíny. Vídeňská centrální banka chrlila miliardy nekrytých papírových peněz, aby uhradila válečné dluhy. Vznikajícímu státu hrozil dovoz zničených bankovek z okolních nástupnických států a drtivá hyperinflace.

V tu chvíli vstoupil na scénu nekompromisní muž – první československý ministr financí Alois Rašín.

Rašín v naprostém utajení naplánoval finanční operaci, jaká v moderních dějinách neměla obdoby. V noci z 25. na 26. února 1919 prohnal parlamentem zmocňovací zákon. V tentýž okamžik armáda a četnictvo neprodyšně uzavřely státní hranice. Na celý týden se zastavila mezinárodní doprava, pošta i jakýkoliv přeshraniční pohyb osob a kapitálu. Československo se ze dne na den neprodyšně uzavřelo před světem.

Během jediného týdne – od 3. do 9. března 1919 – museli všichni občané předložit své rakousko-uherské bankovky vyšších hodnot (10, 20, 50, 100 a 1 000 K) ke kolkování. Drobné jednokorunové a dvoukorunové bankovky se z praktických důvodů nekolkovaly. Platit na našem území mohly ubírat dál výhradně bankovky s vylepeným československým kolkem.

Rašínův plán nebyl pouhou administrativní výměnou papírků – šlo o nemilosrdný deflační zákrok.

Když občan přinesl ke kolkování své úspory, stát mu v okolkovaných bankovkách vrátil pouze polohu (50 %) jeho hotovosti. Druhou polovinu stát nekompromisně zadržel jako nucenou státní půjčku (úročenou 1 %) a majitelům vydal jen potvrzení – tzv. vkladní listy.

Tímto geniálním, byť sociálně tvrdým krokem bylo z peněžního oběhu naráz odčerpáno přibližně 34 % veškerého oběživa. Zbytek ze zadržených peněz propadl na úhradu nově zavedené dávky z majetku, která dopadla především na válečné zbohatlíky. Inflace papírových peněz byla ze dne na den zastavena.

Dne 10. dubna 1919 (zákonem č. 187/1919 Sb.) pak spatřila světlo světa oficiální koruna československá (Kč). V parlamentu se sice vedly plamenné debaty, zda by se nová měna neměla jmenovat sokol, hřivna, frank, lev, říp nebo dokonce rašín, nakonec však zvítězil osvědčený a tradiční název – koruna.

Pevná měna však nemůže stát pouze na papírových zákonech; potřebuje hmatatelnou hodnotu. Ale československá státní pokladna v roce 1918 zela prázdnotou. Rašín proto zahájil budování Zlatého pokladu Republiky československé.

Jedním z nejkrásnějších příběhů zakladatelské éry se stala Národní sbírka na Zlatý poklad. Vlnou bezpříkladného patriotismu odevzdávaly tisíce obyvatel, spolků i živnostníků státu své osobní cennosti. Lidé darovali zlaté snubní prsteny, řetízky, historické mince, hodinky po prarodičích, a dokonce i zlaté zubní korunky.

Přestože byla sbírka především psychologickým gestem s obrovským mobilizačním účinkem, přinesla fyzicky přes 94 tisíc zlatých mincí a medailí, což představovalo zhruba 65 kilogramů ryzího zlata. Druhá vlna této sbírky se vzedmula v roce 1923 jako pocta Aloisi Rašínovi po tragickém atentátu, který ukončil jeho život.