Článek
Jakmile si uvědomíme, jaké vzory chování se u nás opakují, máme možnost je změnit a následně předat na naše vlastní děti lepší a zdravější vzorce chování. Výzkum ukazuje, že rodiče, kteří vědomě pracují na své minulosti a snaží se porozumět a léčit své vlastní trauma, mají mnohem menší pravděpodobnost, že předají své negativní vzorce chování svým dětem. Abychom se vyhnuli opakování chyb našich rodičů, musíme začít u sebe samých.
Musíme se zaměřit na naše vlastní trauma a zranění, abychom je mohli léčit a přestat je předávat na další generace. Někdy je to velmi obtížné. Někdy máme strach připustit, že naši rodiče udělali chyby, nebo se cítíme vinni, že je kritizujeme. Ale pokud chceme přerušit tento cyklus a poskytnout našim dětem lepší budoucnost, musíme být schopni se podívat na vlastní rodiče a jejich chyby s otevřenou myslí a srdcem.
Rodičovství je těžké a není nikdo, kdo by byl v tomto dokonalý. Ale pokud se snažíme porozumět svým vlastním chybám a snažíme se z nich učit, máme šanci dát svým dětem to nejlepší z nás. A tím nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je zastavit se, zamyslet se a položit si otázku: „Proč dělám to, co dělám? Je to proto, že to tak dělali mí rodiče? A je to skutečně to nejlepší pro moje dítě?“ Není nikdy příliš pozdě začít tento proces účinné sebereflexe. Pokud si uvědomíme, že děláme stejné chyby jako naši rodiče, máme možnost je změnit. A tímto způsobem můžeme skutečně přerušit tento cyklus a dát našim dětem lepší budoucnost.
Jedním z největších omylů, které rodiče mohou udělat, je obviňovat své dítě za své vlastní nepříjemné pocity. Když se cítíme naštvaní, podráždění nebo frustrovaní, může být jednoduché svalit vinu na naše děti. Je to přirozený obranný mechanismus – je snazší obviňovat někoho jiného než se podívat do zrcadla. Ale tato strategie je nespravedlivá vůči našim dětem. Většinou, když se cítíme podráždění nebo naštvaní, je to v důsledku něčeho, co se děje v nás samotných, ne z toho, co dělají naše děti. Jako rodiče musíme být schopni podívat se dovnitř a zjistit, co je skutečným zdrojem našich pocitů. Pak můžeme začít pracovat na změně toho, jak se cítíme, namísto toho, abychom obviňovali naše děti.
Jedním z nejlepších způsobů, jak toho dosáhnout, je pomocí alternativního narativu. Místo toho, abychom se zaměřili na negativní, mohli bychom se zaměřit na pozitivní. Místo toho, abychom přemýšleli, jak naše děti způsobily náš hněv, mohli bychom přemýšlet, jak jsme schopni překonat tento hněv a být lepšími rodiči. Jednou z věcí, které mohou pomoci, je uvědomit si, že naše děti nejsou zodpovědné za naše pocity. Oni jsou dětmi a jednají přirozeně a impulsivně. Je na nás, abychom se naučili, jak lépe reagovat na jejich chování, aniž bychom je obviňovali.
Je také důležité připustit, že ne vždy budeme schopni vysledovat příběh, který dává smysl tomu, jak se cítíme. To však neznamená, že žádný neexistuje. Může být užitečné se držet toho, že existuje důvod, proč se cítíme, jak se cítíme, a pokud ho můžeme najít, můžeme na něm začít pracovat. V konečném důsledku je cílem být schopni vést naše děti s láskou a trpělivostí, aniž bychom je obviňovali za naše vlastní nepříjemné pocity. Když to dokážeme, staneme se lepšími rodiči a naše děti budou mít z toho prospěch. Významným faktorem je zde fenomén zvaný Homeostáza, základní principem fungování všech živých organismů. Ale to už je jiný příběh, kterému se budeme věnovat příště.
