Článek
Příběh slavného balonu Kysibelka vstupuje do dějin. Píše se rok 1891 a Praha žije ve stavu trvalé euforie. Na holešovickém Výstavišti se rozprostírá Jubilejní zemská výstava – grandiózní přehlídka českého ducha, vynalézavosti a sebevědomí. Lidé proudí mezi pavilony, žasnou nad Křižíkovou světelnou fontánou, obdivují stroje, které jako by patřily do říše snů. A nad tím vším se vznáší ona. Kysibelka.
Obří, kalikový kolos plný svítiplynu, který od 25. května vystupuje k nebi jako gigantická hruška a zase poslušně klesá k zemi na tlustém laně. Pražané jí dali přezdívky, kterými si dobírají její neforemný tvar, ale ve skutečnosti k ní vzhlíží s posvátnou bázní. Je to první balon, který kdy nesl běžné Pražany – obyčejné lidi – nad jejich vlastní město. A na jejím obalu se skví pyšný nápis lázní Kysibelka, oslavující Mattoniho minerálku, jež dala balonu jméno.
Sedmnáct vzletů. Sto padesát, dvě stě, dvě stě padesát metrů. A 11. června přichází triumf, kormidelník Eduard Brück s redaktorem Národní politiky stoupají do závratných tří set šedesáti metrů. Praha leží pod nimi jako na dlani. Kdo by tehdy věřil, že o pouhých pět dní později se obloha nad Prahou změní v jeviště dramatu, o kterém budou lidé vyprávět ještě po mnoho let?
Návštěvníci výstavy nejsou spokojení. Upoutaný balon je krásný, ale… příliš krotký. Příliš poslušný. Lidé chtějí víc. Chtějí spatřit pravý, opravdový, svobodný let. Tlak na Pražskou vzduchoplaveckou školu sílí každým dnem. A tak padá osudné rozhodnutí. Šestnáctého června 1891 vystoupá Kysibelka do nebes bez lana. Bez záchranné šňůry. Bez návratu.
Ze svého dřevěného můstku na okraji Balonové arény řídí přípravy kapitán Maxmilián Wolff – muž, který se kdysi v Berlíně chvástal, že přeletí v balonu Atlantik tak, že se Země pod ním sama otočí. Možná právě dnes mu hlodá v duši temná předtucha. Možná tuší, že kalikové plátno, které sám vybíral, není stavěné na to, co ho čeká. Sám do koše nenastoupí. Stane se z něj pozorovatel. Velitel ze země. Do proutěného koše vstupují tři muži.
Eduard Brück – zkušený kormidelník, který už balon vodil oblohou nad výstavou desítky krát. Alphons Bosawe – jeho druh, klidná a vyrovnaná duše. A třetí – Vilém Vondruška, šestadvacetiletý poddůstojník rakousko-uherské armády, dobrovolník, který se s balonem před několika dny svezl poprvé v životě a teď jde vstříc něčemu, co si ještě před týdnem ani neuměl představit. Před arénou stojí dva tisíce lidí. Dva tisíce párů očí. Dva tisíce zatajených dechů.
„Odrazit!“ Zvuk Wolffovy trubky proťal vzduch jako šíp. Lano odpadlo a Kysibelka v tom okamžiku ucítila něco, co dosud nepoznala – absolutní svobodu. Stoupá. Nejprve váhavě, pak rychleji, pak už jako vystřelená šipka mířící vzhůru. Davem se valí ohlušující jásot. Klobouky letí do vzduchu, ženy mávají kapesníčky, muži křičí dobrácká povzbuzení.
