Článek
Příběh slavného balonu Kysibelka vstupuje do dějin. Píše se rok 1891 a Praha žije ve stavu trvalé euforie. Na holešovickém Výstavišti se rozprostírá Jubilejní zemská výstava – grandiózní přehlídka českého ducha, vynalézavosti a sebevědomí. Lidé proudí mezi pavilony, žasnou nad Křižíkovou světelnou fontánou, obdivují stroje, které jako by patřily do říše snů. A nad tím vším se vznáší ona. Kysibelka.
Obří, kalikový kolos plný svítiplynu, který od 25. května vystupuje k nebi jako gigantická hruška a zase poslušně klesá k zemi na tlustém laně. Pražané jí dali přezdívky, kterými si dobírají její neforemný tvar, ale ve skutečnosti k ní vzhlíží s posvátnou bázní. Je to první balon, který kdy nesl běžné Pražany – obyčejné lidi – nad jejich vlastní město. A na jejím obalu se skví pyšný nápis lázní Kysibelka, oslavující Mattoniho minerálku, jež dala balonu jméno.
Sedmnáct vzletů. Sto padesát, dvě stě, dvě stě padesát metrů. A 11. června přichází triumf, kormidelník Eduard Brück s redaktorem Národní politiky stoupají do závratných tří set šedesáti metrů. Praha leží pod nimi jako na dlani. Kdo by tehdy věřil, že o pouhých pět dní později se obloha nad Prahou změní v jeviště dramatu, o kterém budou lidé vyprávět ještě po mnoho let?
Návštěvníci výstavy nejsou spokojení. Upoutaný balon je krásný, ale… příliš krotký. Příliš poslušný. Lidé chtějí víc. Chtějí spatřit pravý, opravdový, svobodný let. Tlak na Pražskou vzduchoplaveckou školu sílí každým dnem. A tak padá osudné rozhodnutí. Šestnáctého června 1891 vystoupá Kysibelka do nebes bez lana. Bez záchranné šňůry. Bez návratu.
Ze svého dřevěného můstku na okraji Balonové arény řídí přípravy kapitán Maxmilián Wolff – muž, který se kdysi v Berlíně chvástal, že přeletí v balonu Atlantik tak, že se Země pod ním sama otočí. Možná právě dnes mu hlodá v duši temná předtucha. Možná tuší, že kalikové plátno, které sám vybíral, není stavěné na to, co ho čeká. Sám do koše nenastoupí. Stane se z něj pozorovatel. Velitel ze země. Do proutěného koše vstupují tři muži.
Eduard Brück – zkušený kormidelník, který už balon vodil oblohou nad výstavou desítky krát. Alphons Bosawe – jeho druh, klidná a vyrovnaná duše. A třetí – Vilém Vondruška, šestadvacetiletý poddůstojník rakousko-uherské armády, dobrovolník, který se s balonem před několika dny svezl poprvé v životě a teď jde vstříc něčemu, co si ještě před týdnem ani neuměl představit. Před arénou stojí dva tisíce lidí. Dva tisíce párů očí. Dva tisíce zatajených dechů.
„Odrazit!“ Zvuk Wolffovy trubky proťal vzduch jako šíp. Lano odpadlo a Kysibelka v tom okamžiku ucítila něco, co dosud nepoznala – absolutní svobodu. Stoupá. Nejprve váhavě, pak rychleji, pak už jako vystřelená šipka mířící vzhůru. Davem se valí ohlušující jásot. Klobouky letí do vzduchu, ženy mávají kapesníčky, muži křičí dobrácká povzbuzení.
Tři muži v koši se dívají dolů a srdce jim buší jako splašená. Pět set metrů. Praha se zmenšuje. Tisíc metrů. Vltava se proměňuje ve stříbrnou stuhu. Patnáct set metrů. Lidé na zemi jsou už jen černé tečky. Téměř dva tisíce metrů! V tom okamžiku jsou Brück, Bosawe a Vondruška králové oblohy. Cítí na tváři chladný vítr horních vrstev atmosféry. Vidí to, co viděla do té chvíle jen hrstka lidí na světě. Vidí Prahu jako Bůh.
Balon se nese směrem k Letné. Pluje. Tančí ve výšinách. A pak – přichází hrůza. Hudba zkázy. Ve výšce, kterou Kysibelka nikdy předtím nepoznala, se začíná dít něco nepředstavitelného. Svítiplyn uvnitř obalu se s klesajícím atmosférickým tlakem rozpíná. Tlačí. Drásá. Bouří se proti stěnám kalikového vězení.
A to vězení – jak později u soudu prokáže profesor Antonín Vávra šedesáti osmi testy – je tkáno z laciné, lehce trhatelné bavlny. Z obyčejného kaliku, naprosto nevhodného pro výrobu balonu. Profesor Karel Václav Zenger to vysloví bez obalu: zkáza byla předem daná po překonání výšky čtyř set metrů.
A Kysibelka už je dávno výš. Mnohem výš. Tři muži v koši najednou slyší něco, co jim ztuhne krev v žilách. Tichý, zlověstný zvuk trhající se látky. Sotva slyšitelný šelest, který je v té výšce hlasitější než hrom. Posádka zbledne. Bosawe se obrátí k Vondruškovi. Mladý poddůstojník, který má za sebou jeden jediný let v životě, cítí, jak se mu nohy podlamují. A pak – RÁNA.
Vzduchoplavci po svém pěším návratu do Balonové arény. Uprostřed Vilém Vondruška, po jeho bocích kormidelníci Eduard Brück a Alphons Bosawe. Balon Kysibelka je dnes ve sbírce Národního technického muzea v Praze.
Obal balonu praskl. Ne malou trhlinou – obří, drásavou trhlinou, kterou s šíleným syčením uniká plyn. Kysibelka v jediném okamžiku přestává být balonem. Stává se hadrem. Hroutícím se přízrakem. Padajícím rubášem. Pád.
Dole, na zemi, dojde k okamžiku, který nikdo z přítomných nikdy nezapomene. Jásot se ze vteřiny na vteřinu promění v ticho. V hrobové, nesnesitelné, ledové ticho. A pak ho protne první výkřik. Ženský. Pronikavý. Pak druhý. Pak třetí. A za chvíli křičí celé Holešovice, celá Letná, celé Bubny. Matky tisknou děti k sobě a otáčejí jim hlavičky. Muži si sundávají klobouky, jako by už dopředu vzdávali poslední poctu. Z výšky téměř dvou tisíc metrů se k zemi řítí tři lidské životy.
V koši zuří peklo. Vondruška křičí. Brück se snaží ovládnout to, co se ovládnout nedá. Bosawe se zaklínil do okraje koše. Vítr jim trhá šaty, hučí v uších, žene jim slzy do očí. Žaludek se jim zvedá. Smrt je tak blízko, že ji cítí na rtech jako kovovou pachuť. Osm set metrů. Stále padají. Praha se zvětšuje s děsivou rychlostí. A pak – zázrak.
Roztrhané plátno se vzdouvá nad košem. Tlakem vzduchu se rozprostírá jako obrovský, improvizovaný padák. Pád se nezastaví – ale dramaticky se zpomalí. A nejen to: změní se i směr. Místo aby se zřítili kdekoli, ženou je tato zoufalá náhradní křídla přímo do areálu továrny Antonína Reissenzahna v Holešovicích.
Muž jménem František Přikryl
V té chvíli se pod nimi odehrává příběh, který by zasloužil být zvěčněn ve zlatém písmu. František Přikryl, ředitel Reissenzahnovy továrny, zvedne hlavu od práce a uvidí to, co nikdo nikdy nečekal vidět: padá na něj balon. Padají na něj lidé. A na dvoře továrny zuří slévárenská výheň. Roztavené železo vře v kádi. Plameny šlehají do výšky. Jestli na to dopadne balon plný zbytků svítiplynu – nebude z továrny do hodiny nic než hromada uhlíků.
Přikryl jedná v okamžiku. Ve chvíli, kdy by jiný strnul hrůzou, on přerušuje lití litiny. Hasí výheň. Křičí na dělníky, ať okamžitě přistaví žebřík k budově továrny. Organizuje záchranu dřív, než zbytky balonu vůbec dopadnou. A pak to přijde.
Trosky Kysibelky – cáry plátna, popraskané lano, proutěný koš s třemi živými, zoufalými lidmi – dopadají přímo na komín výhně. A vzněcují se. Plameny olíznou hadry. Oheň se hladově plazí k proutí. Kdyby Přikryl výheň nevyhasil, plameny by se v té chvíli proměnily v inferno. Ale on ji vyhasil. A díky tomu mají Brück, Bosawe a Vondruška vteřiny navíc. Pár drahocenných vteřin, které rozhodnou o životě a smrti.
První přichází k sobě Vilém Vondruška. Mladík, který právě před chvílí brečel hrůzou v ledové výšce, sahá pro nůž a přeřezává lana. Krvácející prsty obou rukou si v tu chvíli ani nevšimne. Vyskočí z koše. A pak, místo aby utíkal, se vrací. Vrací se pro Brücka. Pro Bosaweho. Vytahuje oba kormidelníky z planoucí hrobky vlastníma roztrhanýma rukama. Po žebříku k nim už šplhají tovární dělníci. Muži s tvářemi černými od sazí, s mozolnatými dlaněmi. Lijí vodu, dusí plameny holýma rukama, popáleninám navzdory.
Když se konečně rozestoupí kouř, doktor Hlavička obvazuje Vondruškovy zkrvavené prsty. A tři muži – otřesení, zčernalí, špinaví, ale živí – se vydávají pěšky zpět do Balonové arény. Tam je zastaví fotograf Karel Maloch. Pózují před objektivem. Uprostřed Vondruška. Po jeho bocích Brück a Bosawe. Tváře vážné, oči ještě plné toho, co viděli. Žádný triumf. Žádné úsměvy hrdinů. Jen tichý, hluboký úžas nad tím, že stále dýchají.
Soud, posměšky a člověk jménem Wolff
Příběh tím nekončí. Sotva opadne první šok, začíná druhá kapitola tragédie – ta soudní. Devátého července 1891 stane Max Wolff před smíchovským okresním soudem. Soudce JUDr. Izák, žalobce Habersberger. Wolff se chvástá fotografiemi balonů, které prý řídil patnáct let. Obviňuje pasažéry, že prý špatně manipulovali s ventily. Obviňuje českou žurnalistiku z podjatosti. Žadoní, aby mu soud nezničil větroplaveckou kariéru.
Profesor Zenger pronáší zničující posudek: špatná látka, neforemný tvar, nezkušená posádka. Profesor Vávra ho potvrzuje šedesáti osmi testy.
Rozsudek: osm dnů vězení a úhrada nákladů. Wolff se odvolá, uteče z Prahy, trest nikdy nenastoupí. Roku 1892 se v Chicagu prezentuje jako první větroplavec říše německé a císařství rakouského. Když neuspěje, vznáší se nad Varšavou. A v Praze se mezitím zpívá:
Ve Stromovce na agátu
visí captif na špagátu,
nejde to, nejde to,
pane Wolffe, nechme to!
Posměšný popěvek, který si Pražané broukají v hospodách. Hořký humor lidí, kteří viděli zázrak.
Trosky Kysibelky leží téměř třicet let zapomenuté ve sklepení smíchovského soudu jako doličné předměty nikdy neuzavřeného procesu. Až po roce 1918 si na ně vzpomene JUDr. Rudolf Rumples – sportovní pilot, milovník balonů, kustod Národního technického muzea. A pak putují zbytky slavné Kysibelky do sbírek muzea, kde se uchovávají dodnes.
A když se dnes podíváte na onu starou fotografii – na tři muže s vážnými tvářemi, na Vondrušku s obvázanýma rukama, na kormidelníky s pohledy lidí, kteří se vrátili odněkud, odkud se vracet nemá – uvidíte v jejich očích něco víc než jen úlevu. Uvidíte tam celé lidstvo. Lidstvo, které touží létat, padá a vstává znovu. Lidstvo, které dělá chyby z chamtivosti a zachraňuje životy z nezištné odvahy. Lidstvo, které pochybuje, vysmívá se, vzývá a věří – a vždy znovu vzhlíží k obloze.
Kysibelka tehdy doletěla. Ale její příběh nikdy nedopadl. Stále se vznáší kdesi nad pražskými střechami jako tichá připomínka toho, že každý zázrak má svou cenu a každý let, byť tragický, posouvá svět o kousek blíž k nebi.
Použité zdroje:
· Archiv Národního technického muzea v Praze (fond Letectví a vzduchoplavba)
· Dobové reportáže z deníků Národní listy a Národní politika (červen–červenec 1891)
· Soudní znalecké posudky prof. K. V. Zengera a prof. A. Vávry (Smíchovský soud, 1891)
· Balon Kysibelka na české Wikipedii
