Článek
Šedé gdaňské ráno 28. srpna 1946 bylo cítit vlhkým kamenem a blížícím se podzimem. V suterénní cele věznice v Kurkově ulici stála sedmnáctiletá dívka. Vypadala téměř dětsky – hubená ramenatou siluetou, s tmavýma očima, v nichž se zrcadlil klid, pohled, ze kterého mrazilo i samotné dozorce.
Za několik minut měla zemřít. Nepatřila k žádné nemilosrdné válečné kavalerii, nedržela v rukou těžký kulomet, nevydávala rozkazy k popravám. Byla to ošetřovatelka. A přesto se jí nejhorší totalitní mašinérie 20. století bály tak skličujícím způsobem, že s její popravu spěchaly s brutální dokonalostí.
Danuta Siedzikówna, v odboji známá pod krycím jménem „Inka“, se narodila 3. září 1928 v malé vesnici Guszczewina na východě Polska. Její dětství protkané vůní lesů a hájoven brutalizovala válka těmi nejstrašnějšími způsoby. V roce 1940 deportovala sovětská NKVD jejího otce do gulagu (zemřel později v Íránu jako voják Andersovy armády). O tři roky později, v září 1943, zavraždilo její matku německé gestapo za spolupráci s odbojem.
Danuta Siedzikówna s odbojnou skupinou
Vstup do válečného pekla
Představit si patnáctileté dítě, které zůstane na světě bez rodičů, je těžké. Představit si patnáctileté dítě, které si v tu chvíli vezme zdravotnickou brašnu, složí přísahu Zemské armádě (Armia Krajowa) a odejde do hlubokých polských bažin a lesů čelit dvěma největším tyranům lidských dějin. To vyžaduje pochopení hloubky polské hrdosti a žalu.
Inka nebyla chladnokrevný partyzán. Byla to dívka, která ošetřovala prostřílená břicha, trhala obvazy ze zhnisaných ran a držela za ruku umírající chlapce, kterým nebylo o mnoho více než jí. Když obec Białystok obsadila Rudá armáda a nacistického dravce vystřídal sovětský medvěd, Inka nepoložila zbraně. Zůstala v lese. Pro polskou tajnou policii (UB) a sovětskou NKVD se tak stala „lovnou zvěří“.
V červnu 1945 byla poprvé zatčena agenty UB. Při transportu ji však ze spárů tajné policie bleskovým přepadem osvobodila partyzánská patrola Zemské armády pod velením majora Zygmunta Szendzielarze (zvaný Łupaszko). Inka se okamžitě vrátila do služby jako zdravotnice 5. vilniuské brigády AK.
Zrada v Gdaňsku
Léto roku 1946 bylo horké. Inka dostala úkol – odjet do Gdaňska pro nedostatkový zdravotnický materiál. Hlavně obvazy, morfium, desinfekci. Kráčela cizím městem, v kapse pár zmačkaných zlotých a falešné doklady na jméno Danuta Obuchowicz.
Netušila, že stín zrady už visí přímo nad ní. Odbojová spojka Regina Żylińska-Mordas, psychicky zlomená výslechy na tajné policii, podepsala spolupráci s ďáblem. Dne 20. července 1946 padla past. V konspiračním bytě ve čtvrti Wrzeszcz obklíčilo dívku ozbrojené komando UB.
Inku uvrhli do speciálního pavilonu gdaňské věznice. Výslechy vedli přímo šéfové vyšetřovacích oddělení Jan Wołkow a Józef Bik. Dívku podrobili bestiálnímu fyzickému i psychickému mučení. Plivali na ni, bili ji do bezvědomí, svlékali do naha. Chtěli jediné: jména, úkryty, velitele Łupaszka. Inka neřekla ani slovo.
Fraška zvaná soud
Když dívku předvedli před komunistický Vojenský řadový soud, byla zesláblá, plná podlitin, ale její duch zůstával netknutý. Žalobce Wacław Krzyżanowski pro ni bez mrknutí oka požadoval trest smrti. Vymyslel si absurdní konstrukci: patnáctiletá dívka s lékárničkou údajně sama střílela na milicionáře a vydávala rozkazy k jejich popravám.
Při soudním přelíčení však nastal moment, který vyšetřovatelům vyrazil dech. Jedno ze zraněných milicionářů přivedli jako svědka obžaloby. Muž se podíval na bledou dívku v lavici obžalovaných, otočil se k soudci a pod přísahou řekl:
„To není pravda. Když jsem byl v boji zraněn, tato dívka ke mně přiběhla a ošetřila mi rány.“
Ani to ji nezachránilo. Režim nepotřeboval spravedlnost. Režim potřeboval zastrašit národ.
Dne 3. srpna 1946 byla Danuta Siedzikówna odsouzena k trestu smrti. Rozsudek byl zjevným porušením i tehdejšího komunistického práva – trestní zákoník totiž výslovně zakazoval popravovat neplnoleté osoby. Ince chybělo do 18. narozenin pouhých 6 dnů. Komunistický prezident Bolesław Bierut žádost o milost, podanou advokátem, chladnokrevně zamítl.
„Zachovala jsem se, jak se slušelo“
Před popravou se Ince podařilo propašovat z vězení krátký moták. Slova, která v něm napsala svým blízkým, se nesmazatelně zapsala do polských dějin a srdcí milionů lidí: „Řekněte mé babičce, že jsem se zachovala, jak se slušelo.“
Poslední sekundy
Je 28. srpna 1946, 6:15 ráno. Inku a jejího spolubojovníka Felikse Selmanowicze („Zagończyka“) staví k popravčí zdi. Kolem nich stojí popravčí četa, prokurátor i vězeňský kaplan, otec Marian Prusak, kterému se třesou ruce. Velitel čety, podporučík Franciszek Sawicki, zařve rozkaz: „Pal!“
Zazní salva. Kouř z pušek se pomalu rozplývá. Oba odsouzení však stále žijí – vojákům čety se zřejmě zhnusilo chladnokrevně zabít sedmnáctileté dítě a zamířili vedle, nebo Inku pouze zranili. V tu chvíli Inka sbírá své poslední síly. Zvedá hlavu a přes krvavé rty vykřikne do ticha vězeňského dvora: „Ať žije Polsko! Ať žije Łupaszko!“
Podporučík Sawicki zrudne vztekem. Vytahuje pistoli, přistupuje k ležící dívce a z bezprostřední blízkosti jí střílí do hlavy. Srdce dívky utichne.
Vítězství nad zapomněním
Komunisté nechtěli Inku jen zabít. Chtěli vymazat její existenci. Její tělo hodili do neoznačené jámy na gdaňském hřbitově, zasypali ho hlínou a přes padesát let ji v propagandistických knihách označovali za „krvavou banditku a sadistku“. Jenže vrazi přepočítali své síly. Lež má omezenou dobu, ale odvaha je věčná.
Pamětní deska na počest Danuty Siedzikówny v bazilice sv. Marie v Gdaňsku
V roce 1991 polský soud rozsudek nad Inkou zrušil a označil jej za komunistickou soudní vraždu. V roce 2014 našel tým archeologů pod vedením dr. Krzysztofa Szwagrzyka po 68 letech její neoznačený hrob. Testy DNA potvrdily, že dívka s průstřelem lebky je skutečně Inka.
Dne 28. srpna 2016 – přesně 70 let poté, co ji kat střelil do spánku– vystrojilo Polsko sedmnáctileté ošetřovatelce velkolepý státní pohřeb se všemi vojenskými poctami. Do ulic Gdaňsku vyšly desítky tisíc lidí. Byla posmrtně jmenována podporučíkem Polské armády a vyznamenána vysokými řády.
