Článek
Těšínsko – kout země plný uhlí, železa a staletých kořenů – se stalo jablkem sváru, o něž se přetahovaly dva bratrské slovanské národy v nejkřehčím okamžiku jejich novodobého zrodu.
Boje probíhaly od 23. ledna do 30. ledna 1919, což představovalo pouhých sedm dní konfliktu. Geografický prostor zahrnoval Těšínsko včetně Ostravska, Karvinska a okolí řeky Visly. Hlavní příčinou bylo porušení provizorní listopadové dohody ze strany Polska, které na sporném území vyhlásilo volby do polského Sejmu a zahájilo vojenské odvody. Hlavními veliteli byli podplukovník Josef Šnejdárek za Československo a podplukovník Franciszek Latinik za Polsko.
Byl mrazivý lednový den. Československý velitel Josef Šnejdárek, muž zocelený boji Velké války a hrdý legionář, vkročil do nepřátelského velitelství s ultimátem v ruce. Žádný strach, jen chladná odhodlanost v očích. Dvě hodiny. Pouhých sto dvacet minut na to, aby polské jednotky vyklidily prostor až k řece Bělé. Když lhůta vypršela a ticho proťal ryk polnic, roztočila se ozubená kola války s nelítostnou přesností.
Polská rekonstrukce bojů
Československé pluky, v jejichž řadách stály obávané legie z Francie i Itálie, udeřily jako lavina. Bohumín padl odpoledne, Orlová skřípěla pod náporem útočících bodáků a Karviná se proměnila v peklo těžkých bojů. Vzduch plný sazí a křiku lidských hlasů trhal noční tmu.
Československé síly tvořilo zpočátku zhruba 5 tisíc mužů složených z legionářů, dobrovolníků a národních gard, přičemž byly postupně posíleny na silnější a dělostřelectvem podpořené uskupení. Polské síly byly odsouzené k nevýhodě, neboť hlavní síly nově zrozeného Polska krvácely v téže době na východní Haliči ve válce s Ukrajinci, a disponovaly asi 5 prapory, četnictvem a místními dobrovolníky. Ztráty na životech v tomto krátkém konfliktu představovaly život zhruba 44 až 53 Čechoslováků a přibližně 92 Poláků.
A pak přišel moment, kdy se dějiny lámaly na ostří nože. Na jedné straně stál prezident T. G. Masaryk, který v tichosti hnal vojska vpřed s absolutní vírou v historické právo českého státu, na straně druhé vyděšený ministr Edvard Beneš, jenž v Paříži úpěnlivě stál před hněvem západních mocností.
Českoslovenští legionáři z Francie na Těšínsku
Když československé šiky v posledních lednových dnech zahnali Poláky za Vislu a chystali se rozdrtit zbytek obrany u Skočova, země se otřásla v základech. Úder byl připraven. Polská obrana visela na vlásku. V té chvíli však shůry – z ústředí spřízněných mocností Dohody – dopadl tvrdý verdikt. Zastavit palbu!
V noci na 31. ledna utichly zbraně. Vojáci, kteří ještě před vteřinou mířili na své bratry v nepřátelských uniformách, zůstali stát v zákopech. Zůstaly po nich spálené domy, rány na těle i na duši a památníky, které dodnes vyprávějí o tragédii nedorozumění.
Pařížská dohoda z února 1919 stanovila novou demarkační čáru a postavila sporné území pod mezinárodní kontrolu. Arbitráž ve Spa v roce 1920 definitivně rozdělila Těšínsko tak, že západní část včetně průmyslu a klíčové dráhy připadla Československu a východní město Těšín s okolím Polsku. Dnešní odkaz spočívá v tom, že zatímco v Česku je válka sotva známou epizodou, v Polsku dodnes rezonuje jako symbol tehdejší křivdy a nečekané zrady v časech nejvyšší polské nouze.
Současná podoba pomníku v Orlové, připomínající československé oběti
Co zanechala tato sedmidenní bouře v našich duších dnes, kdy se lidé procházejí po obou březích klidné Olzy – Olše bez povšimnutí hranic?
