Článek
Nucené sterilizace romských žen a žen s mentálním postižením představují jednu z nejtemnějších kapitol československé a české medicíny. Ačkoli jsou tyto praktiky z právního hlediska promlčeny, otázka role jednotlivých lékařů, kteří tyto zákroky prováděli, zůstává aktuální z morálního a etického hlediska. Jejich odpovědnost přesahuje hranice trestního práva a dotýká se samotných základů lékařské profese.
Porušení základních etických principů x Hippokratova přísaha versus realita. Ačkoli justice již nemůže zasáhnout kvůli promlčení, otázka morální odpovědnosti lékařů, kteří tyto zákroky prováděli, zůstává bolestivě aktuální.
Ve chvíli, kdy se budoucí lékař poprvé dotýká Hippokratovy přísahy, slibuje dodržovat základní zásadu primum non nocere – především neškodit. Pro desítky československých a českých lékařů se však tato svatá povinnost stala pouhou formalitou. Mezi sedmdesátými a devadesátými lety minulého století systematicky porušovali nejzákladnější etické principy své profese tím, že prováděli sterilizace bez řádného informovaného souhlasu.
Paradoxně, právě v době, kdy byla přijímána nejpřísnější etická pravidla, se děly nejhorší excesy. Etický kodex České lékařské komory z roku 1996 vznikl jako přímá reakce na historickou zkušenost druhé světové války a následné období, kdy se lékaři podíleli na porušování lidských práv. Kodex explicitně zdůrazňuje ochranu zdraví a lidské důstojnosti, úctu k lidskému životu, a především respektování vůle nemocného. Tyto principy však byly v případě protiprávních sterilizací systematicky ignorovány.
Systém organizovaného klamání
Nejzásadnějším problémem byla absence skutečně informovaného souhlasu. Lékaři se dopouštěli systematického obcházení této základní podmínky několika způsoby. Pacientkám neposkytovali dostatečné informace o zákroku, neobjasňovali jim nevratnost sterilizace a nezajišťovali jim potřebnou rozhodovací lhůtu. Nejčastěji však zneužívali zranitelné situace žen, zejména během porodu, kdy byly pacientky pod vlivem stresu a bolesti.
Tato praxe nebyla dílem jednotlivých „černých ovcí“, ale součástí koordinovaného systému. Lékaři se tak stali aktivními účastníky programu, který prosazoval eugenické představy o „zkvalitnění populace“. Systém podporoval diskriminaci romského etnika, považoval osoby s mentálním postižením za méněcenné a propagoval sterilizaci jako takzvané socioprofylaktické opatření.
Když povinnost naráží na svědomí
Mnohé sterilizace byly skutečně prováděny na základě administrativních pokynů státu. Tato skutečnost však v žádném případě nesnižuje individuální odpovědnost lékařů. Každý z nich měl morální povinnost posoudit etiku svého jednání, odmítnout účast na pochybných praktikách, a především chránit zájmy svých pacientek.
Právě zde se projevuje rozdíl mezi různými typy lékařů. Někteří byli aktivními zastánci eugenických teorií a sterilizační programy podporovali z přesvědčení. Jiní fungovali jako pasivní vykonavatelé, kteří sice nesouhlasili, ale také neprotestovali. Část lékařů mohla být sama pod nátlakem, ale ani to nesnižuje jejich odpovědnost za konkrétní činy vůči pacientkám.
Ačkoli je trestní stíhání vyloučeno kvůli promlčení, odpovědnost lékařů se projevuje v několika rovinách. Právní odpovědnost sice zanikla, občanskoprávní byla uplatněna jen částečně a správní delikty jsou většinou také promlčeny. Profesní odpovědnost za porušení lékařské etiky a nedodržení standardů péče však zůstává.
Zákon mlčí, svědomí křičí
Nejzásadnější je však morální odpovědnost, která nepodléhá žádnému promlčení. Účast na diskriminačních praktikách, poškození reprodukčního zdraví žen a způsobení psychické traumatizace představují břemeno, které nelze právně vymazat.
Přestože nelze změnit minulost, současnost nabízí možnosti morální nápravy. Individuální omluvy od konkrétních lékařů, kteří se na sterilizacích podíleli, by pro oběti mohly mít významný terapeutický účinek a symbolický význam uznání křivdy. Takové gesto by mohlo přispět k procesu smíření.
Stejně důležité jsou veřejné prohlášení lékařských organizací odsuzující tyto praktiky a preventivní opatření pro budoucnost. Kontinuální etické vzdělávání lékařů, posilování ochrany práv pacientů a vytvoření účinných kontrolních mechanismů jsou nezbytné k tomu, aby se podobné praktiky neopakovaly.
Etický kodex České lékařské komory vznikl jako reakce na tyto temné stránky historie. Dnes by měl sloužit nejen jako soubor pravidel, ale jako připomínka toho, že lékařská profese nese zvláštní odpovědnost za ochranu nejzranitelnějších členů společnosti.
Role jednotlivých lékařů při provádění protiprávních sterilizací zůstává morálně a eticky problematická bez ohledu na právní promlčení. Jejich skutky připomínají, že ani nejušlechtilejší profese není imunní vůči pokušení moci a předsudků. Právě proto je důležité, aby současní i budoucí lékaři pochopili: některé činy nelze promlčet, protože jejich důsledky trvají navždy.
Zdroje: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/kastrace-sterilizace-nemocnice-operace-ombudsman.A250212_155701_domaci_fred, https://www.ceska-justice.cz/2025/05/nezakonne-sterilizace-zen-ministerstvo-zada-200-milionu/, https://mezisoudy.cz/tematicke-prirucky/protipravni-sterilizace-zen, https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/msph/14-ad-3-2024-39, https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/nedobrovolna-sterilizace-zen-sandra-paskova-liga-lidskych-prav.A241010_112745_domaci_tty , https://theses.cz/id/9akqrg/
