Článek
Jedním z takových strhujících jevišť je sopečná kaldera Tengger v Indonésii na Východní Jávě. Když se nad touto obří krajinou rozlévá první ranní šero, nekonečné Laut Pasir – Písečné moře – se promění v nepozemskou scenerii.
Ticho před prvním paprskem
Vzduch je ledový, ostrý a chvěje se očekáváním. Teplota klesá k nule, což je v tropické Indonésii téměř nepředstavitelný šok. Pod nohama vám křupe jemný černý prach a pyroklastický materiál – pozůstatek gigantické erupce super vulkánu, který se zde před tisíci lety zhroutil sám do sebe. A pak přichází mlha.
Nebývale hustá a plíživá stříbrná peřina se přelévá přes zvlněné duny popela. Zahaluje zemi jako tajemný závoj, skrz který prorážejí jen špičky temných pískových hřebenů. Vypadá to, jako byste nestáli na Zemi, ale na neprozkoumaném měsíci, kde neplatí běžné fyzikální zákony.
Mizející stíny v zemi bohů
V této snové scenérii se najednou objevují postavy. Poutníci, cestovatelé, snílci. Na snímku slavného fotografa Muhammada Iqbala vypadají lidé jen jako drobné černé siluety – nepatrné tečky v nemilosrdném, a přesto hypnotizujícím místě a čase.
