Článek
Na kraji vesnice stojí osamělý dům, jehož okna se nezáří – obývá ho malý chlapec Jeník se svou babičkou Ludmilou. Jsou chudí, ale každý večer Jeník naslouchá babiččiným vyprávěním o starobylé zvonkohře, která prý dokáže splnit jedno vánoční přání.
„Jednoho dne, můj milý,“ špitá babička, zatímco přikrývá Jeníka huňatou dekou, „najdeš cestu ke Zvonkohře Páně. Ale musíš být statečný, protože její kouzlo není jen tak pro každého.“
Jeník usíná a sní o splnění svého největšího přání – aby měl jeho dům zase radost a jeho babička už nemusela pracovat od rána do noci.
Blíží se Štědrý večer. Ve vesnici se chystají slavnosti, ale Jeník cítí, že musí vyrazit na výpravu. Prohledává babiččiny staré knihy, až v jedné najde zmínku: „Zvonkohra je ukryta v Zmrzlém údolí, na úbočí Skleněné hory.“
„Musím to zkusit,“ šeptá si Jeník a balí si do pytlíku kousek chleba, lampičku a babiččin starý šál.
První dramatická událost ho potká uprostřed lesa. Z houští vyskočí čarodějnice Mora, s dlouhými, spálenými vlasy a očima jako černý led. „Kam se to hrneš, kloučku?“ zachraplá a máchne rukou. „Tudy neprojdeš jen tak!“
„Já nejsem žádný klouček,“ odpovídá Jeník odhodlaně, i když se mu třese hlas. „Musím najít Zvonkohru, kvůli babičce.“
Čarodějnice se směje a podá mu zamrzlou kouli. „Přenechám ti cestu, jen jestli uhádneš: Co je nejtěžší na světě?“
Jeník chvíli přemýšlí. Pak zašeptá: „Samota.“ Čarodějnice vytřeští oči, pak zmizí v oblaku černé mlhy, a cesta se před Jeníkem uvolní.
Zimní krajina se mění. Sníh je hluboký, a mrzne tak, že Jeník sotva cítí prsty. Kolem něj se ale začnou pohybovat stíny – to nejsou stíny stromů, ale vlčí oči! Vlci, hladoví a zuřiví, ho obkličují.
„Neublížíte mi! Já vás neohrožuju!“ volá Jeník a vyndává z pytlíku chleba, ačkoliv ví, že mu žádné jídlo nezbude. Sáhne po posledním kousku a hodí jej vlkům.
K jeho překvapení vlci chleba chytnou, ale místo toho, aby ho napadli, stáhnou se a nechají ho projít hlubokým závějemi až k úpatí Skleněné hory.
Třetí a poslední zkouška je před ním. Skleněná hora je zářivá a leskne se ve světle měsíce. Ale její povrch je tak hladký, že není možné se na ni vyšplhat. Jeník zoufale hledá cestu, když uslyší šepot větru: „Pomoz si činem, nejen vlastní silou.“
Vzpomene si na lampičku. Zapálí ji, a najednou se před ním ve skle vykreslí schody, které vedou až k vrcholu. Tam, uprostřed, stojí nádherná zlatá zvonkohra. Jeník ji jemně pohladí, a její zvonky začnou hrát melodii tak krásnou, až se chlapci rozbuší srdce.
„Má tvé přání čisté srdce?“ ozve se hluboký hlas, který snad patří samotnému kouzlu zvonkohry.
„Ano,“ odpovídá Jeník pevně. „Chci, aby moje babička byla šťastná a aby už nikdy netrpěla hladem.“
Zvonkohra zazvoní naposledy, potom zmizí. Když Jeník sestoupí zpět a vrátí se domů, jejich chaloupka už není temná a chladná. Uvnitř čeká babička, na stole horké kakao a kolem se míhají malé, zářivé hvězdičky, které zanechalo kouzlo zvonkohry.
„Jeníku… co se stalo?“ diví se babička.
„To je vánoční zázrak,“ usmívá se chlapec a poprvé po dlouhé době se oba cítí naplněni radostí a mírem.
A tak Jeník pochopí, že největším kouzlem je nezištná láska – a přání, která nejsou sobecká, mají moc změnit svět.
Konec pohádky.
