Článek
Česká povaha je jako kvalitně uvařený ležák – má své specifické vlastnosti, které ji činí jedinečnou. Jednou z těchto vlastností, která nás často dostává do trapných situací, je náš volnější přístup k dochvilnosti. Zatímco Němci nebo Švýcaři by mohli podle příchodů lidí na schůzky seřizovat hodinky, my Češi máme tak trochu… řekněme kreativnější přístup k času.
Fenomén akademické čtvrthodinky
Asi každý z nás to zná. „Však to počká,“ říkáme si, když vyrážíme na poslední chvíli na domluvenou schůzku. Vždyť přece existuje ta pověstná akademická čtvrthodinka! Tento typicky český fenomén se stal tak zakořeněnou součástí naší kultury, že ho bereme jako samozřejmost. Jenže odkud se vlastně vzal?
Historicky akademická čtvrthodinka souvisela s přesunem studentů mezi posluchárnami na univerzitách. Dnes ji však používáme jako univerzální omluvenku pro naše zpoždění. Je to jako bychom měli kolektivní dohodu: Není to pozdní příchod, dokud se nevejdeme do čtvrt hodiny.
Kulturní střet a pro cizince je tento náš přístup často nepochopitelný. Například:
Japonci považují pozdní příchod za projev nejvyššího nerespektu
Němci vidí nedochvilnost jako znak nespolehlivosti
Švýcaři by raději přišli o hodinu dříve než o minutu později
A my? My si vesele přicházíme, kdy se nám zachce, s úsměvem na tváři a standardní českou omluvou: „Promiň, byla zácpa/ujel mi autobus/zaspal jsem.“
Čech přijde pozdě na důležitou mezinárodní konferenci. Němečtí kolegové se ptají: Kde jste byl? Čech s klidnou tváří: Už jsem byl na cestě.
Psychologie českého zpoždění
Za naším volnějším přístupem k času často stojí několik faktorů. Podcenění času potřebného na cestu. Snaha stihnout „ještě jednu věc“ před odchodem. Kulturně zažitá tolerance k mírnému zpoždění. Nedostatečný respekt k času druhých.
Možná je to i tím, že jako národ máme tendenci brát věci s nadhledem a humorem. „Však se nic neděje,“ říkáme si. Ale děje se – každým pozdním příchodem vysíláme signál o tom, jak si vážíme času druhých.
Pokud patříte mezi věčné opozdilce, zde je několik praktických tipů:
- Nastavte si hodinky o 10 minut dopředu
- Plánujte si čas na cestu s rezervou
- Připravte si věci den předem
- Počítejte vždy s neočekávanými komplikacemi
Na pracovní pohovor přijde uchazeč s dvacetiminutovým zpožděním. Personalista se ptá: Jak si vysvětlujete své zpoždění? Uchazeč odpoví: No, v pozvánce stálo, že máte flexibilní pracovní dobu…
Pamatujte, že dochvilnost není jen o času – je to o respektu k druhým lidem a jejich času. Je to jedna z těch drobných věcí, které utvářejí naši kulturu a to, jak nás vnímá okolní svět. Možná je čas přehodnotit náš vztah k dochvilnosti a uvědomit si, že akademická čtvrthodinka by měla zůstat tam, kde vznikla – v akademickém prostředí. V běžném životě by měla platit jednoduchá rovnice: domluvený čas = čas příchodu.
A kdo ví? Třeba se jednou staneme národem, který bude známý svou dochvilností stejně jako svým pivem a knedlíky. Ale to by znamenalo … přijít včas na tuto změnu… 😊
Proč právě čtvrthodinka?
Praktický důvod: Tento časový úsek byl považován za dostatečný pro to, aby se studenti stihli přesunout z jedné přednášky na druhou, případně do jiné budovy. Zahrnoval nejen samotný pohyb, ale také hledání nové posluchárny a zaujmutí místa.
Proč se tento pojem uchytil?
Zvyklost: Čtvrthodinka se postupně stala jakýmsi zvykem a byla zakořeněna v akademickém prostředí. Studenti byli zvyklí počítat s tím, že mezi přednáškami bude vždy krátká přestávka.
Flexibilita: Tento časový úsek poskytoval určitou flexibilitu jak studentům, tak i profesorům. Studenti měli čas si připravit potřebné materiály nebo se krátce občerstvit, zatímco profesoři mohli mít krátkou přestávku před další přednáškou.
Ačkoli se dnešní univerzitní prostředí výrazně změnilo a studenti mají často mnohem větší volnost v organizaci svého studia, pojem akademická čtvrthodinka se stále používá, bohužel i v běžném životě.
