Článek
V tom tichu zahlédnu postavu v bleděmodrém tričku – Eslam Simsm, jak hrdě hlásá jeho zlatá vizitka: Room staff, SAFIR DAHAB RESORT. „Good morning!“ zdravím ho a snažím se vysvětlit: „Today I'm leaving, no cleaning, late check-out…“
Eslam se usmívá, krčí rameny. Angličtina mezi námi padá jako písek mezi prsty. Pak udělá známé gesto a natáhne ruku po mém mobilu. Eslam, syn Egypta a digitální éry s grácií pouštního sokola se zmocňuje mého mobilního telefonu a jeho prsty tančí po obrazovce rychlostí, která by zahanbila i nejzkušenějšího faraonova písaře. Google maps. Hotel Safir. Pět hvězdiček. A pak píše své jméno… „You write!“ říká s neodolatelným úsměvem, míchaje arabštinu s gesty. „Good review, yes?“
Se svolením Eslama Simsma
Slunce, věčný společník Sinajského poloostrova, právě začíná svou každodenní pouť po nebi
Management tohoto hotelu může být na svůj personál pyšný. Ale víte co? Já jsem taky. V Egyptě platí jedno pravidlo: Nikdy nevěřte první fotografii ani první ceně. Skuteční cestovatelé, ne ti balíčkoví turisté, čtou mezi řádky. Hledají příběhy v recenzích, duši místa v detailech. A já teď píšu jeden takový příběh:
Eslam není jen uklízeč pokojů. Eslam je všude. Ráno pomáhá hostům s recenzemi, přes den uklízí pokoje s precizností švýcarského hodináře, večer ho zahlédnu s mopem na recepci, v noci mizí mezi stoly v restauraci. Spí vůbec? Během svých cest po kontinentech jsem potkal mnoho pracovitých duší, ale zaměstnanci hotelu Safir překonávají všechny mé dosavadní představy o lidské vytrvalosti.
Hotel Safir v Dahabu.
„Tohle není možné,“ říkám si, když vidím číšníka z pláže. Ten samý, který mi celý den nosil ledový mok s příchutí piva pod slunečník, teď běhá mezi stoly v restauraci. O půlnoci ho potkávám v baru. „Ještě pivo?“ ptá se s úsměvem (mimochodem po dvou dnech tady, mě číšníci už z povzdáli zdraví: „Ahoj, pivo.“) Ve dvě ráno zavírá bar. V deset dopoledne už míchá koktejly u bazénu. Neuvěřitelné! Je to perpetuum mobile egyptské pohostinnosti.
„Jaké tady máte směny?“ ptám se ho jednou. „Every day, sir,“ odpovídá. „Every day same.“ Cítím se provinile. Rozdávám jednodolarovky jako konfety. Nejen číšníkům. Uklízeči sprch na pláži, zahradníkovi, co každé ráno zalévá palmy. Všem. Je to můj skromný hold lidem, kteří každý den dokazují, že skutečná pohostinnost není profese, ale poslání.
Jsem tady jediný Čech. V celém rezortu. Široko daleko. Jako by se moji krajané báli opustit vyšlapané cestičky Hurgady a Marsa Alam. Místo toho tu potkávám egyptskou smetánku. U bazénu sedí nejedna žena v černé burce, její děti se cákají ve vodě. Vedle u baru mladá Egypťanka v nikábu srká freshový džus papírovým brčkem.
Bar na pláži.
„Není to zvláštní?“ ptá se mě světlovlasý Rus v ultra-mini plavkách u vedlejšího stolu. „Co přesně?“ Nejsem si jistý, co myslí. „No… tohle všechno,“ mává rukou nejistě do prostoru k hloučku žen v černých burkách uprostřed bazénu.
Pro ty, kdo plánují podobnou cestu: Hotel Safir leží přibližně 100 kilometrů od letiště, což představuje dvouhodinovou jízdu krajinou, kde se pouštní písek střídá s dramatickými skalními útvary. Pro dobrodruhy toužící po návštěvě legendární Petry v Jordánsku – vzdálenost 279 kilometrů může znít skromně, ale počítejte s minimálně čtyř a půl hodinovou cestou. Pokud zvolíte trajekt mezi Egyptem a Jordánskem (což vřele doporučuji), přidejte další hodinu či dvě, ale získáte (kromě excentrického razítka do cestovního pasu) nezapomenutelný zážitek z plavby po vodách, kterými kdysi proplouvala královna ze Sáby.
Hotelová restaurace.
Ale to je na jindy. Teď sedím na terase, slunce zapadá do hor Sinaje na druhé straně zálivu, a Eslam už zase uklízí. Nebo možná pomáhá někomu dalšímu s recenzí. Egypt si musíte zasloužit. Musíte hledat, číst, ptát se. Ale když najdete to správné místo, jako je hotel Safir v Dahabu, odmění vás způsobem, který žádná jiná hotelová bublina nemůže nabídnout. No řekněte sami? Už jste zažili hotelový personál tak dokonalý, že vám s elegancí pomůže i s Google recenzí?
