Článek
Místnost, kde se rozhoduje o veřejných záležitostech plně hrazených z daní nás všech. Dveře k ní však nehlídá zákon ani bezpečnostní protokoly, ale čirá ministerská libovůle.
Kdo položí nepříjemnou otázku, zůstává venku. Kdo odmítá tleskat na povel, dostane bez pardonu nálepku konspirátora. Právě tento ubohý scénář se v těchto dnech odehrál v Černínském paláci.
Když Ministerstvo zahraničních věcí pod vedením ministra Petra Macinky podruhé za sebou zabránilo redaktorce Deníku N Zdislavě Pokorné ve vstupu na tiskovou konferenci, nešlo o pouhé administrativní nedopatření. Šlo o vědomé překročení červené linie. Absurdní oficiální zdůvodnění, že akce „nebyla určena pro alternativní média a konspirační blogy“, odhaluje hluboký cynismus moci, jež si zaměňuje veřejnou službu za soukromé lenní panství.
Kádrování novinářů jako nástroj moci
V demokratické společnosti není rolí ministra ani jeho tiskového odboru posuzovat, které médium je správné, konstruktivní či hodné přijetí. Novináři nejsou hosté na soukromé oslavě, kteří potřebují osobní sympatie hostitele. Jsou zástupci veřejnosti. Pokud státní instituce začne selektovat, komu odpovědi poskytne a komu přibouchne dveře před nosem, neútočí jen na jedno konkrétní médium – útočí na základní právo občanů na informace.
Šéf diplomacie se pokusil svůj krok obhájit pokusem o ironií a tvrzením, že úřad pouze „rozšiřuje prostor pro alternativní scény“. Tento rétorický manévr je však nebezpečně průhledný. Jde o klasické odvádění pozornosti od podstaty věci: omezování přístupu kritickým hlasům a snahu o kádrování médií v přímém přenosu.
Tento postup je jednoznačnou diskriminací novináře i redakce na základě jejich mediální identity či domnělé názorové orientace. Zástupci státu nemají právo rozdělovat média na vhodná a nevhodná.
Reakce Syndikátu novinářů ČR byla v této situaci nebývale ostrá a nekompromisní. Výzva k solidaritě a případnému jednotnému bojkotu tiskových akcí ministerstva je silným gestem, které v českém prostředí dlouho chybělo. Slova předsedkyně Ivany Šulákové – „Ať si pan Macinka mluví k prázdnému sálu“ – definují přesně to jediné, co v boji s ministerskou libovůlí zbývá: profesní čest a absolutní jednota.
Pokud novinářská obec dovolí, aby byl z veřejné diskuse vytlačen jeden zástupce kvůli nepohodlným dotazům, vysílá tím zničující signál. Signál, že přístup k informacím je pouhou výsadou pro poslušné. Dnes je terčem Deník N, zítra to může být kterákoli jiná redakce, jejíž titulní strana nezapadne do představ aktuálního držitele moci.
Zkouška dospělosti české demokracie
Spory mezi politiky a novináři jsou přirozenou a zdravou součástí demokracie. Politici mají právo na kritiku novinářské práce a novináři mají povinnost podrobovat kroky politiků neúprosnému drobnohledu. Co však přirozené není, je zneužití státního aparátu k vytvoření informační blokády a dehonestaci novinářů.
