Článek
Znovu se rozpoutal takřka nelítostný boj o výši koncesionářských poplatků a způsob financování (jinak řečeno televizní a rozhlasovou daň) vysílání ČT a ČRo jakožto „nezávislých médií, bez kterých u nás umře demokracie a národ, nebo spíš říkejme už dnes, vzhledem k 10 % cizinců na území ČR, spíše obyvatelstvo než národ, mírně řečeno zhloupne“. Je to opakující se „neverending story“ bez toho, aby reflektovala dynamicky se měnící okolí. Pořád se opakuje to samé. A je z toho veliké politikum, nafouknuté nic, viz třeba včerejší demonstrace: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-tisice-lidi-v-praze-demonstruji-na-podporu-ct-a-cro-305570#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=6&utm_campaign=abtest310_treti_wallpaper_varB&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Trocha historie
Televizní vysílání byl na počátku na Západě, a kupodivu i tehdejším nacistickém Německu ve 20. a 30. létech 20. století velice riskantní podnik. Stejně jako rozhlasu tomu z počátku moc lidí z podnikatelského, ryze byznysového prostředí nevěřilo a považovali to za „monkey business“, prostě ztrátové aktivity, tenkrát podceňovali jak technologický pokrok v elektronice atd., tak v možnostech toho, čemu dnes říkáme PR, marketing, promotion atd. Proto se prvních pokusů o tato vysílání ujaly vlády, resp. veřejné instituce a celý projekt byl mimo jiné financován formou tzv. „koncesionářských poplatků“ (koncesionář - podílník), kdy plátci byli jenom ti, kdo měli zájem TV sledovat či rozhlas poslouchat a obstarali si příslušný aparát a za to pravidelně platili. Celá situace se zásadně změnila po 2. světové válce, kdy v USA a později i v dalších zemích na západ od nás zjistili, že TV (rozhlasové) vysílání může být velice výhodný business vzhledem k reklamnímu trhu. A tak začaly „veřejné“ stanice postupně ustupovat a nastal masový rozvoj privátních, tehdy ještě analogově vysílajících stanic založených na čistém podnikání. V totalitních státech, nejprve nacistickém Německu a následně v komunistických zemích, se tato vysílání kontrolovaná stranou a vládou stala hlásnou troubou režimu (dodnes to takhle funguje třeba v Rusku či Číně), protože obyvatelé neměli nebo měli jen velice omezený přístup k jiným zdrojům informací. Z doby socialismu u nás si pamatuji, jak se říkalo: „To dávali v televizi, tak to musí být“, a večer jsme na tajňačku poslouchali Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky.
Tahle éra definitivně skončila s pádem komunistického bloku, a hlavně následným technologickým pokrokem na straně komunikací, IT atd., prostě s digitalizací a rozvojem internetu. To byl a je definitivní konec „monopolu“ televize a rozhlasu, jak jsme je znali. Jednoduše nastal zcela nový svět se zcela jinými možnostmi.
Proč mají být „veřejnoprávní“ TV či rozhlas tak výjimečné v digitálním světě „zamořeném“ tisíci kanálů a zdrojů informací?
Celá diskuze ohledně koncesionářských poplatků se vždy nakonec stáčí k tomu, v čem jsou vlastně ta veřejnoprávní média unikátní a svým způsobem je naznačováno, že vlastně občan, konzument vysílání, je svým způsobem nesvéprávný a neschopen dostatečně hlubokého analytického a syntetického myšlení, aby si mohl sám zpracovat a vyhodnotit informace z různých zdrojů a případně, alespoň se základní znalostí cizích jazyků, i různých zemí či regionů. A navíc je podceňováno složení publika - dnešní mladí lidé a děti už klasickou TV prakticky neznají, jejich hlavním zdrojem informací jsou sociální sítě a zábavy platformy typu Netlix apod. Koneckonců viděl jsem to a vidím i u svých, nyní už dospělých dětí. Dneska existuje skutečně nepřeberné množství zdrojů informací od zcela seriózních až po různé konspirativní či mírně řečeno nesmyslné a spíš než do krve bojovat za přežívání veřejnoprávního dinosaura, je daleko důležitější pro stávající a hlavně budoucí společnost maximální podpora vzdělávání ve smyslu kritického myšlení, schopnosti problémy analyzovat a vyvozovat z nich správné závěry. V tom osobně vidím největší slabinu dneška - občas se nestačím divit, jakým nesmyslům jsou lidé schopni uvěřit a co na jejich základě provést. A je jedno jestli jde o politiku, všelijaké pochybné léčitele a guru, či nechat se okrást různými podvodníky. Tam je slabé místo, ne jestli máme nebo budeme mít jeden z přehršle informačních kanálů placen tak či onak.
A jak je to vlastně s hospodařením?
Mnozí odpůrci navyšování poplatků a vůbec veřejnoprávních médií poukazují na mnohdy dosti neprůhledné hospodaření, na to, že jsou tyhle instituce jakýmsi „cecíkem“, na který jsou přisáti různí spřátelení jedinci a skupiny. Ono tomu mnohdy napovídá i to, když se člověk podívá na přehled jmen pod jednotlivými pořady. K tomu si dovolím jen následující:
- digitální technologie umožňují si vytvořit „televizi“ v podstatě každému, kdo má zájem a sežene základní kapitál. Příkladem je x nově vzniklých a vznikajících „internetových“ televizí, AI za chvíli nahradí i živé herce či moderátory, lze „vysílat“ po internetu (klasické, byť pozemní vysílání stejně zmizí kvůli uvolnění frekvencí pro datové přenosy) , takže k čemu ty obří baráky ČT;
- provozování nahrávacích a filmových studií a výroba pořadů či filmů je dnes standardní komerční činnost, po podání objednávky je příslušná firma zajistí „na klíč“ včetně zajištění herců, scénáře atd. dle zadání. Objednatel zaplatí a tím jeho závazek končí, nemusí platit „prostoje“ a management studií se musí otáčet, aby si sháněl kšefty. Prostě nemají své jisté jako v trvalém „angažmá“ třeba u ČT, příslušné studio určitě vyrobí film či seriál jak pro ČT, tak pro Netflix, HBO či NOVU, když dostane zaplaceno, výsledek je stejný;
- i přes „koncesionářské“ poplatky jsou mnohé pořady na ČT, např. už dříve zmiňované „Peče celá země“ a další podobné, tzv. „sponzorovány“ běžnými komerčními subjekty, které tam své „produkty“ (potraviny, kuchyňské vybavení a nevím co ještě) určitě neumisťují zadarmo, takže se naskýtá otázka, je to tzv. veřejnoprávní nebo normální business jako třeba na NOVĚ či jinde a tudíž se pořad zaplatí z reklamy;
- drahé sportovní přenosy (fotbal, hokej, F1, Moto GP, MMA a další) dnes vysílají soukromé kanály buďto zcela zdarma (za reklamu), nebo jako pay TV, rozhodně nechápu, co je třeba na fotbale či hokeji „veřejnoprávního“.
Čili se naskýtá otázka. Kolik by vlastně měla stát ta „veřejnoprávnost“, tj. dejme tomu to zpravodajství a možná nějaké vzdělávací pořady, když všechno ostatní od zábavy po sport vysílají komerční stanice v množství větším než velkém, česky či cizojazyčně, a to buď zadarmo (poplatek operátorovi sítě nebo GSM) za reklamu nebo jako pay TV, kdy si zaplatíte jen to, co chcete?
Takže co na závěr?
Konvenční TV pomalu kráčí do historie, publikum se razantně mění, politikou i businessem dneska spíše hýbou sociální sítě (což pochopili i takoví „dinosauři“ jako postřelený Donald Trump, nebo u nás Andrej Babiš, Alenka Hranolka nebo už i Fiala či Okamura), streamovací platformy a největší zisky z toho mají jejich majitelé (těch sítí) a operátoři. A my se tady pereme o umírající věc, o něco, co už naše děti ani pomalu neznají. Není to také absurdné?, jak by řekl major Terazky?
