Článek
1. Příklad první - Snímače děrné pásky pro SSSR
Za mých studentských let existovala praxe tzv. „povinných“ prázdninových brigád, kdy studenti SŠ a VŠ v podstatě suplovali pracovní síly v průmyslu a zemědělství, jinak řečeno doplňovali nedostatečné stavy v továrnách („dovolenkující“ se dělnictvo), v zemědělství nedostatek „manuálů“ při sezónních pracích (typicky sklizeň chmele, brambor, případně žně). Politicky se zdůvodňovalo jako „dobrovolná“ výpomoc, v praxi to byla forma „nucených prací“, kdy se účast na takové činnosti pečlivě sledovala a vykazovala a kdo se „zašil“, mohl mít následně „kádrové“ problémy.
Já osobně jsem jedno léto jako student VŠ „vyfasoval“ práci v jedné, ale skutečně „vyspělé“ elektrotechnické firmě v Praze (dnes už neexistuje). Bylo to v 1. polovině 80 let. Firma byla vybavena strojním parkem z doby WWII a těsně po ní, já sám jsem dělal na starém lisu. Lisovali jsme nějaké součástky, placeni jsme byli od kusu. Když jsem se zeptal vedoucího, do čeho to je, tak pravil, že mají zakázku na 5 000 snímačů děrné pásky pro SSSR (pro mladší spoluobčany - děrná páska bylo papírové „záznamové“ médium, na které se pomocí např. dálnopisu - něco jako děrovacího psacího stroje - dal zaznamenat alfanumerický řetězec). To bylo v roce 1983 či 4. Jen pro srovnání, CD bylo vynalezeno v roce 1979 a začalo a sériově se začaly vyrábět v roce 1982, PC začala vyrábět firma IBM v roce 1981 Takže náš elektrotechnický průmysl přímo drtil Západ.
2. Příklad druhý - náhradní díly pro armádu
Komunisté se bili v prsa, jakouže to máme armádu, ochránkyni to pracujících a výdobytků socialismu. Po VŠ jsem jako budoucí záložní důstojník nastoupil k jedné „prvosledové“ bojové divizi (žádná zašívárna na Moravě či Slovensku), dělostřeleckému oddílu. Ten byl vyzbrojen starými ruskými 122 mm houfnicemi a jako tahače sloužily známé PV3S. Jenže místo dělostřelců jsme spíše byli povozníci. Naše auta jezdila na stavbě, na polích, prostě všude, kde to „národní hospodářství“ potřebovalo. Bylo by tedy stačilo, aby imperialista počkal na žně a ani by nemusel moc střílet, děla by prostě nevyjela. Neustálý provoz znamenal obrovské opotřebení vozidel a následně i potřebu náhradních dílů a ty nebyly, prostě soudruzi nějak špatně plánovali. Takže nejdříve se kanibalizovalo a pak jsem jezdil po místních JZD a STS v okolí a snažil se vyvekslovat něco za něco. Ten zmatek v zásobování byl takový, že kupodivu něčeho jsme měli dost my vojáci a neměli civilisti a vice versa. Byla to sranda. Když jsem se jednou ptal vyššího velitele, co bychom měli udělat, kdybychom museli vyjet do ostrého boje, když nemáme, čím ty houfnice odtáhnout, tak pravil „no, tak je vyhodíte do vzduchu, trhaviny máme dost, vezmete si proviant a náboje do útočných pušek (tehdy samopalů) a půjdete někam po svých.“ No jak ze Švejka, z dělostřelců pěchota.
3. Příklad třetí - zařízení pro významnou stavbu
Jako mladý inženýr po škole jsem se nějakou dobu živil jako projektant. Řešili jsme tenkrát kontrolu kvality odpadní vody vypouštěné do řeky na jedné významné stavbě. Investor chtěl, aby tam bylo zařízení, které bude automaticky vyhodnocovat kvalitu vypouštěné vody a údaje se budou dálkově přenášet. Takže analyzátor s mikroprocesorovou jednotkou a digitálním přenosem. V té době už čsl. průmysl zvládl výrobu 8-bitových procesorů 8080 ukradených firmě Intel z USA, jenže problém byl v integraci takového zařízení. Po dlouhých diskuzích bylo v rámci „soběstačnosti“ rozhodnuto, že požadované zařízení dodá další z pražských elektrotechnických firem (taktéž už neexistuje). Po asi 2 letech „vývoje“ a utracení spousty peněz se výsledku nedobrali a funkční systém neuvedli do chodu. Následně i nejkovanější soudruzi začali chápat, že tudy cesta nevede a souhlasili s dovozem komerčně vyráběného a provozovaného zařízení ze Západu. Než se ovšem sešlo několik komisí a vyřešili, kde vyšťourají těch pár tisíc dolarů, přišel listopad 89, komise a celý socialismus šel do kytek a následně se objednalo a namontovalo ono funkční „západní“ zařízení.
4. Příklad čtvrtý - setkání se zástupcem Světové banky z Washingtonu
Počátkem 90. let se rozběhla privatizace a taky i velké investiční projekty „západních“ investorů. Protože jsem na jednom takovém taky dělal, setkal jsem se i se zástupci financujících bank včetně World Bank. Byla to zajímavá a poučná diskuze. Dozvěděl jsem se, že oni měli velice exaktní analýzy stavu hospodářství v tehdejší ČSSR a tenkrát mi právě jeden z nich u piva řekl, že „60 - 80 % československého průmyslu je na odpis kvůli vysoké energetické náročnosti, zastaralosti, a zcela nekonkurenceschopné produkci. Vaší hlavní výhodou není materiál, ale lidský kapitál.“ Jeho odhady vnitřního dluhu se pohybovaly v jednotkách bilionů tehdejších Kč, takže pan Ziegler není daleko od pravdy. A s tím jsem souhlasil. I v té době jsem znal spoustu chytrých lidí, kteří dokázali i z toho socialistického srabu a nedostatku něco vytvořit. A spousta z nich pak šla dělat pro ty „západní“ firmy, kde byly zdroje a příležitosti. Já taky, a hodně jsem se naučil.
Co z toho plyne: Přestaňme už konečně skuhrat. Prostě minulých 40 let socialismu vedlo k úpadku, kdy se kvalita nahrazovala kvantitou, zatímco na Západě tomu bylo naopak. Největší přidané hodnoty, a tedy i příjmy včetně mezd se netvoří v zastaralých továrnách jednoduchými činnostmi, ale tím, že se maximálně využijí schopnosti mozků lidí, kteří dokáží něco nového vymyslet a uvést do života.
