Článek
Paní Gabriela Svárovská ve svém příspěvku rozhořčeně tepe do nového návrhu stavebního zákona, nicméně se v něm ani slovem nezmiňuje o tom, proč vlastně vznikl (i když je určitě nedokonalý) a že kořeny nespočívají jen v přání „velkodeveloperů“ případně státních institucí ožebračit chudáky občany. Dovolím si proto jen několik praktických poznámek k nefunkčnosti stávajícího zákona z pohledu člověka, který se v investiční výstavbě pohybuje desítky let (upozorňuji že ne v bytové):
1. Závislost stavebních úřadů na vedení a voličích v obci. Problém č. 1. V ČR máme v některých oblastech výkonu státní správy, tedy dozoru státu nad plněním požadavků zákonů přijatých parlamentem, tzv. hybridní model, tj. stejné těleso vykonává činnost samosprávy (tj. ve jménu obce) a současně i státní správy (tj. jménem státu). Ve své podstatě mohou někdy být tyto zájmy v rozporu (např. stát potřebuje stavbu dálnice, ale obec, resp. místní občané ji nechtějí, nicméně do toho vstupuje jeden orgán „za obě strany"). Navíc, zaměstnanci stavebních úřadů jsou zaměstnanci obce placení obcí (a o jejich prémiích rozhoduje nakonec starosta/stka). Čili typický konflikt zájmů, který může a mnohdy též ovlivňuje rozhodování. Čili nový zákon už konečně navrhuje vytvoření „čínské zdi“ mezi samosprávou a státní správou - obec ať si zachová územní plánování (pokud je dostatečně finančně a personálně silná, pokud ne, ať zanikne a deleguje své pravomoce na jinou) a výkon stavební správy (povolování, kolaudace atd.) ať řeší stavební úřady podřízené přímo státu (samostatný systém či podřízení např. MPO či MMR, to už je jedno). Je to stejný systém jako např. finanční správě ("státní“ daně tady vybírají státní FÚ a celní správa) nebo třeba v energetice (ERÚ). Stavební úřad pak pouze a jen posoudí, zda předložený záměr odpovídá územnímu plánování a technickým vyhláškám a tím to končí. Za správnost pak ručí autor/ka (autorizovaný inženýr, architekt, technik atd.)
2. Tragédie územního plánování. Stávající zákon je v podstatě bezzubý, co se týče územního plánování. Územní plány jsou složité, jejich projednání trvá nekonečně dlouho, odvolávat se může kde kdo, tedy i ten, kdo v daném území není ani správním orgánem, vlastníkem nemovitosti, vlastníkem či správcem sítě či dopravní trasy atd. Navíc, i schválené územní plány umožňují „různé“ výklady typu aby se vyhovělo všemu a všem. Řešením je natvrdo stanovit lhůty k připomínkám, zamezit opakovanému připomínkování téhož, omezit účastníky na ty skutečně dotčené (aby se např. ke stavbě dálnice „v Aši“ nemohl vyjadřovat spolek zahrádkářů z Beskyd) a konečně, zejména ve městech, posílit institut regulačních plánů. Za první republiky, za vychvalované masarykovské demokracie, tento institut využívaly třeba Praha, Brno atd. Prostě na magistrátu byla personálně a odborně silná skupina, která připravila zastavovací plány území (regulační) třeba pro Dejvice, Vinohrady atd. do úrovně uličních čar a plán stanovil jen hrubé limity pro stavby např. výšky, charakter fasád do ulice, požadavky na základní vybavení. Zbytek byl věcí „developera“, projektantů atd.
3. Přeregulovanost všeho. Když pominu období socialismu u nás, tak před a dnes i po se staví u nás, a na Západě neustále, byty různé kvality, s různým vybavením a za různé ceny. To je prostě trh. U nás máme spoustu vyhlášek a technických předpisů, které jsou s prominutím k ničemu, když potenciální nájemník či kupec na takto přeregulovaný byt či domek nikdy nebude mít. Takže řešení je opět jednoduché, nastavit minimální nutné standardy z hlediska požární ochrany, vybavení atd., a nepřehánět prvoplánově požadavky nad tyto standardy. Koupě bytu či nájem je zboží stejné jako cokoliv jiného, každé zboží si nakonec svého kupce najde, otázkou je jen cena. Např. člověku, který je celý den venku v práci nebo na nějakých volnočasových aktivitách je šumák, jestli do jeho bytu, kam se chodí akorát vyspat, svítí slunce o 20 minut déle nebo ne. Já jsem vyrůstal ve starší čtvrti v Praze a v bočních ulicích, kde byla souvislá zástavba pětipatrových činžáků ze 30. let taky nikdo neřešil, jestli je v přízemním bytě dostatečné „proslunění“. Ale nájem tam byl před válkou určitě jiný než v posledním patře.
4. Vyvlastňování. To souvisí s otázkou územního plánování a regulace. Pokud budou jasně stanovena pravidla a nastaveny podmínky pro budoucí využití pozemků v dané lokalitě, tak spousta těchto problémů ubyde. Pokud stát či velký developer nabídne férovou cenu - a tu mu napoví právě regulační plán, resp. na něj navázaná cenová mapa, tak může takové jednání proběhnout rychle. Je to otázka nastavení pravidel.
5. Personální. Odborníky na budoucích SÚ mimo obce je třeba zaplatit. Tzn., dát jim tolik, jako mají, když pracují pro soukromé investory a developery. Řešení to má také, urychlit digitalizaci, zmenšit počet úřadů (úspora prostor, techniky, provozních výdajů), s digitalizací snížit počet „administrativních“ sil. A za ušetřené peníze pak mohu patřičně zaplatit ty autorizované inženýry a architekty a jiné odborníky.
6. Zredukovat počet vyjadřovačů. Např. na straně vody dneska máte příslušné povodí, správce kanalizací a vodovodů, obce, odbory ŽP na obcích atd. Prostě česky řečeno, kdo má do … díru, se vyjadřuje. To je katastrofa. A třeba nestačí, že autorizovaný inženýr do projektu napíše, že dotyčná stavba je mimo jakoukoliv vodoteč a tedy nehrozí ohrožení vod nebo vypouštění do ní. Pod zprávu se podepíše autorizovaná osoba, která osobně ručí za správnost projektu, a přesto se k tomu musí vyjádřit někdo z povodí, aby řekl, že tato osoba mluví pravdu. To je neuvěřitelné, kam aparát narostl. A podobně je to v dalších oblastech. Takže buď chceme, aby za projekty ručily autorizované osoby (členové komory s autorizačními zkouškami a pod příslušným zákonem), anebo ať takhle projektuje kdokoliv a příslušné úřady ať tedy ty projekty kontrolují a autorizují. Je to prostě fraška.
Takže cokoliv, co tenhle chaos omezí a povede ke zrychlení procesu a zprůhlednění odpovědnosti je v pořádku. Problémem této země je to, že každý do všeho chce mluvit, ale nikdo nechce nést odpovědnost za rozhodnutí a případné následky.
